Opět na svahu

(Kostelní Střimelice) Původně se mi ani éro brát nechtělo, nakonec mě táta ukecal, a když v pátek večer zavolal Tomáš, bylo rozhodnuto. Pojedeme na svah. Ráno ještě táta volal do práce a podle nahlášeného směru padlo rozhodnutí - jedeme ke Kostelním Střimelicím, kousek od Ondřejova. Vzhledem k tomu, že nijak extrémně nefoukalo, jsme nabili i baterky do elekter. Táta jedny, já pro jistotu oboje.

Svah u Ondřejova je parádní, na vítr prakticky od východu (a snesl by i malinko k severu) k jihu. Navíc spousta místa na přistání, což je pro svahového začátečníka jako já neocenitelné. Do létání se starým větroněm řízeným jen směrovkou a výškovkou se mi moc nechtělo a tak jsem rovnou vytáhl Iona, že to s ním zkusím. Táta se postaral o komickou vložku zapomenutými dráty (spojkami křídel) u svého svaháku, takže ze zalétávání nebylo nic a došlo také na elektriku. Jen Tomáš létal se svým starým "jéčkem".

Podmínky nic moc, ale když je k dispozici doping v podobě krátkého omotorování, tak je najednou všechno jednodušší. Stačilo deseti- popř. patnáctivteřinové ťuknutí a větroň byl dostatečně vysoko. Na trvalé udržení to ale s Ionem nebylo. Poprvé jsem si jen tak cvičně přistál po deseti minutách a dvou motorových ťukancích, podruhé jsem se (tentokrát se třemi ťuknutími) udržel dvacet minut, ale pak už jsem přistát musel, protože mě strašně zábly ruce. Ani vysílač se na teplotu ovzduší netvářil zrovna nadšeně a tak jsem ho nacpal pod bundu, ruce do kapes a pozoroval cvrkot.

Mezitím táta poněkud šachoval s regulátorem. Jak to tak vypadá, tak levný regulátor od Topmodelu zas tak výhodná koupě nebyla. Prostě se rozhodl, že nepoběží a probral ho až tvrdý reset - odpojení a následné připojení baterií. Zato Tomáš vodil svůj stroj naprosto bravurně a bylo vidět, že skutečně umí - a letadlo nezůstávalo nijak pozadu. Létal v kuse snad třičtvrtě hodiny.

Když mi konečně roztály ruce, tak jsem ještě jednou poslal Iona do vzduchu, ale po necelé čtvrthodině to vysílač zabalil. Nijak zvlášť mě to nemrzelo, na to jsem měl příliš zmrzlé pazoury. Táta se k dalšímu letu se stávkujícím regulátorem neodhodlal, a protože vítr spíš utichal, tak jsme ani nemuseli Tomáše honit domů...

Poučení pro příště: Nabíjet dvoje baterky na svah je blbost, stačí jedny. Vybíjel jsem přes 800 mAh a na druhé jsem ani nesáhl. Naopak nabít vysílač, a když je zima, tak si vzít si štucel, co jsem dostal k narozeninám.

Nudíte se?

Gone with the Blastwave.

Víkend tak napůl

(Mnichov) Sobota se vydařila. Nejdřív jsem se vystresoval předpovědí, která tak nějak naznačovala, že by bylo skoro lepší jít létat dneska než v neděli, a pak jsem si (po přepájení motoru) isopropylem zneschopnil Minitornádo. Vzal jsem ho pro jistotu na plac, ale ani tam se nechytilo. Takže jsem dal dohromady Iona a jen co jsem ho měl v kupě, začalo pršet. Nijak zvlášť, spíš jen trochu krápat, ale nebylo to úplně příjemné. Vzal to čert, když už jsem tam byl, tak jsem Iona hodil do vzduchu s tím, že třeba přestane. Nepřestalo, a tak jsem to po třech nastoupáních a necelých dvanácti minutách ve vzduchu vzdal. Alespoň přistání vyšlo téměř k noze. Doma jsem vybil jenom ty baterky, se kterými jsem létal a druhé nechal na neděli.

V neděli vyšlo všechno úplně jinak - a vůbec ne podle předpovědi. Ráno krásně a plechová obloha. Než jsem se vykopal, tak se nějaká ta oblačnost vykulila, ale málo a vysoko. Na letišti už byli dva piloti a postupně přijížděli další. Dal jsem dva lety, první osmadvacet minut, druhý šestadvacet. Přistání nic moc (pořád si nedovedu zvyknout na hustší provoz), ale pokaždé na plochu. Minitornádo jsem ani nebral, sice doma už chodilo (zjevně vyschlo), ale proti sobotě foukalo - a stejně ho asi zruším, odstrojím a dám dohromady něco na výbavu z Lavočky. Nejspíš něco od LM model...