Večer na Majzláku

(Nasavrky) Vzhledem k programu bylo létání mírně nejisté a když nás hrozící bouřka zahnala s grilem pod střechu, tak jsme to prakticky odpískali. Ale po jídle se udělalo překvapivě pěkně, Luboš nás vyhecoval, táta zavolal nahoru Mirkovi a ve finále jsme šli na Majzlák. Létání to bylo zajímavé - sice to prakticky nenosilo, ale dole pod námi byly stále vidět dešťové mraky. Nalétal jsem zhruba pětadvacet minut a časy ostatních taky nic moc. Jediný Mirek měl s sebou víc baterek než jedny, ale Filip na stařičké články moc nevydrží. Luboš fotil takže výhledově by mohly přibýt nějaké fotky.

-- MARK --

(Mnichov) V sobotu jsem si musel trochu upravit domácnost a v neděli po snídani jsem vyjel na plac. Nebylo to až tak šťastné, protože tam bylo poměrně dost lidí s větroni. Měli natažené navijáky, což by tak nevadilo, bylo to prakticky na kraji dráhy za zády, a gumicuk, ten ovšem pro změnu opačné straně dráhy, kde se létá. Dal jsem jeden let s Ionem, když zrovna bylo ve vzduchu klidněji. Nalétal jsem necelou půl hodinu a přistání - na dráhu jsem se vešel, ale bylo to už dost těsné. Pak se ale začli intenzivně létat na gumicuku a lidé stáli na dráze. Chvíli jsem váhal jestli ano nebo ne, ale pak jsem se rozhodl pro druhou možnost a zabalil to. Přeci jen zbýval na přistání pouze úzký koridor a se svým pilotním uměním jsem nehodlal riskovat. A létat vystresovaný z toho, jak budu přistávat, také není ono.

Na Rané

(Raná u Loun) Předpověď na sobotu slibovala hodně větru, takže nás vůbec nepřekvapilo, že se ozval Tomáš. Foukat mělo víceméně od západu a Tomáš nahodil nějaký kopec poblíž Rané. Foukalo skutečně hodně a chvíli jsme i váhali jestli vyrazíme, ale nakonec jsme vyjeli. Když jsme dojeli k Rané, tak i Tomáš usoudil, že je větru až moc a navrhl výlet na Ranou. Už při výstupu od skleníku byl vítr citelný - a to jsme šli vlastně v závětří. V sedle nabral vítr na obrátkách, zato se nám otevřel nádherný výhled do kraje. Jako bonus jsme mohli sledovat dospělé éro - Blaníka - jak svahuje. Létal tak blízko u nás, že se dal fotit i mým kompaktem. Bohužel kompakt nemá zrovna ideální autofocus a tak je výtěžnost trochu menší. Proti větru se moc nechtělo ani velkému a těžkému Blaníku, takže bylo jasné, že na naše modely musíme počkat, až se vítr trochu umírní.

Po sestupu z Rané (bez kyslíkových přístrojů, zato však s přírodním přeplňováním), jsme vyrazili dál k vytyčenému svahu u obce Bečov. Tam byli dva Tomášovi známí s dvěma dětmi a čtyřmi kompozitovými stroji (dvakrát Sting, dvakrát Beach). Stroje jim chodily nádherně, bohužel nás odsoudil vítr jen do rolí statistů. Tudíž jsme jen okouněli a doufali, že se vítr uklidní. To se ale nestalo, a zatímco druhá parta balila, přišla slušná přeháňka a zahnala nás do auta. V tom momentě jsme vyměkli a vyrazili zpět.

Jenomže kousíček za Bečovem jsme z přeháňky vyjeli, Tomášovi otrnulo a navrhl, že bychom se ještě mohli podívat na cvičnou louku na úpatí Rané. Táta byl proti, já chtěl vyzkoušet větroňářský trup na Iona tudíž byl víceméně pro, a jeli jsme. Nad loukou kdosi pěkně vodil jakousi polomaketu větroně a vítr na úpatí nevypadal tak hrozně. Tomáš navrhl ať dáme éra dohromady už u auta. Prozíravě, na kopci bych se asi neodvážil. (Jak jsme totiž lezli s éry nahoru, abychom si vyjasnili kanály, vítr nápadně zesiloval.)

Z kohosi se vyklubal asi tak patnáctiletý kluk, který přišel pěšky - a jako na potvoru měl stejný kanál s Tomášem. Zřejmě ho ale představa skupinového létání nijak nelákala, taky toho měl nejspíš dost a tak přistál a odešel. Já si mezitím střihnul komickou scénku, když jsem otevřel kufr, abych si vyndal vysílač, a vítr okamžitě vyrval návody, které v kufru mám a
roznesl je po svahu. Chvíli jsem tedy - s tátovou pomocí - honil papíry po kopci.

Vítr byl i tady dost silný a Tomáš navrhl, abychom sešli o trochu níž, že to bude lepší. Trochu bylo, ale táta stejně radši odnesl své éro rovnou k autu. Já už se rozhodl, že tam prostě Iona hodím (trup je sice větroň, ale uvnitř jsem měl desetičlánek z elektry jako zátěž). Poté, co přešla malá přeháňka jsem tak učinil - a Ion vyrazil jako ve výtahu směrem k nebesům. Bohužel prakticky kolmo, takže jsem ho musel natlačit, aby vůbec letěl trochu dopředu. Po chvíli létání bylo jasné, že dostat se nahoru není žádný problém, zato dostat se dolů už tak jednoduché není. Když jsem natlačil knipl tak do poloviny, Ion letěl v podstatě rovně. Potlačený o něco víc i klesal, ale musel letět proti větru - a to bylo po svahu pryč. Jakmile jsem ho otočil napříč, tak celou pracně vytracenou výšku nabral :)

Tomáš mezitím hodil Šohaje, ale jednak má víc zkušeností, druhak je Šohaj přeci jen vhodnější stroj, takže on měl problém neměl. Faktem je, že já ho vnímal pouze velmi okrajově. Musel jsem si dávat pozor i na dva Blaníky, které svahovaly přímo nad námi, a navíc přešly mraky a slunce rozdělilo svah na dvě poloviny, mezi kterými se přelétávalo jen obtížně. Čepici jsem si vzít nemohl (vítr ji bral), brýle proti slunci jsem neměl a tak jsem vzal zavděk tátovými, které mi za letu nasadil. Nasazování neproběhlo úplně bez komplikací, ale srovnal jsem brýle i letadlo. Váhal jsem jestli mám přistát, jenom jsem se trochu bál, abych se nepotkal s Tomášem. Ten to ale vyřešil za mě, když šel na přistání jako první. Dostat éro do rozumné výšky byl docela problém. nakonec jsem točil osmičky s vytaženými flaperony a snažil se dostat Iona na zem.

Už to vypadalo dobře, když jsem trochu polevil v koncentraci (chtěl jsem se podívat kam přesně sednu), Iona to nejspíš sfouklo a pokus o vybrání už nedopadl, zato dopadl Ion. První dojem byl poměrně hrůzostrašný, rána to byla pěkná, výškovka odletěla, až se zdálo, že je na kusy. Ohledání ukázalo, že to není tak hrozné. Trup byl pocuchaný pěkně (asi tak jako momentálně u elektry) a vytrhla se páka jednoho křidélka. U výškovky se ale jen utrhly hlavy šroubů a výškovka sama byla naprosto neporušená. Trup půjde opravit - bude to jen trochu laminování - a zbytek jsou jen drobnosti.

Celková bilance - něco přes dvacet minut ve vzduchu, rozbité éro a nějakých dvěstě ujetých kilometrů. Docela pěkný sobotní výlet.

Zastávka v Lochkově

(Lochkov) Po dlouhé době jsem se cestou do Mnichova stavil u Marťana v Lochkově. Hned jak zjistil, že mám v kufru éro, tak mně naprosto nekompromisně nařídil ať ho vezmu s sebou. Maličko jsme řešili nabíjení, já neměl zdroj a moje PPI 2 funguje jen na dvanáct voltů. Tak jsem nabíjel jejich Jamarou, která přes hrdý nápis 5 A nabíjela destičlánek něco málo přes tři ampéry. (Což dává nějakých 50 W výkonu. V návodu tento údaj jaksi chybí.) Nabíjení předcházela komická vložka ohledně přepnutí nabíječe na NiCd baterie, ale ve třech jsme to úspěšně zvládli.

Když bylo nabito, tak jsme vyšplhali zahradou a po dalších třiceti metrech jsem mohl dát Iona dokupy a odstartovat. Obrovská louka z minula je bohužel minulost, na jejím okraji je obrovská hromada hlíny od stavby dálničního obchvatu Prahy. Přistávací plocha je tak poměrně úzká a navíc z kopce. Zato létání nad Lochkovem bylo famózní. Párkrát jsem se chytil i v termice a přistál jsem po 29 minutách. Motor běžel jen dvě minuty, protože jsem se po nabití na neznámé nabíječce trochu bál a přistával s předstihem. (Nebylo proč, doma jsem pak vybil přes 500 mAh.) Jediné co jsem zvrzal byl rozpočet na přistání, kdy jsem se bál, že budu při přistání po svahu dlouhý a dopadlo to úplně obráceně. O dvacet metrů krátký a ještě do prašného pole. Ionovi se až na vylomenou přepážku baterií nic nestalo, ale zaprášený byl pěkně. (Přepážka byla ostatně už načatá z Nasavrk.)

Pak jsme si ještě chvíli povídali a pak už jsem musel vyrazit směr Mnichov do pracovního procesu.