Na Rané

(Raná u Loun) Předpověď na sobotu slibovala hodně větru, takže nás vůbec nepřekvapilo, že se ozval Tomáš. Foukat mělo víceméně od západu a Tomáš nahodil nějaký kopec poblíž Rané. Foukalo skutečně hodně a chvíli jsme i váhali jestli vyrazíme, ale nakonec jsme vyjeli. Když jsme dojeli k Rané, tak i Tomáš usoudil, že je větru až moc a navrhl výlet na Ranou. Už při výstupu od skleníku byl vítr citelný - a to jsme šli vlastně v závětří. V sedle nabral vítr na obrátkách, zato se nám otevřel nádherný výhled do kraje. Jako bonus jsme mohli sledovat dospělé éro - Blaníka - jak svahuje. Létal tak blízko u nás, že se dal fotit i mým kompaktem. Bohužel kompakt nemá zrovna ideální autofocus a tak je výtěžnost trochu menší. Proti větru se moc nechtělo ani velkému a těžkému Blaníku, takže bylo jasné, že na naše modely musíme počkat, až se vítr trochu umírní.

Po sestupu z Rané (bez kyslíkových přístrojů, zato však s přírodním přeplňováním), jsme vyrazili dál k vytyčenému svahu u obce Bečov. Tam byli dva Tomášovi známí s dvěma dětmi a čtyřmi kompozitovými stroji (dvakrát Sting, dvakrát Beach). Stroje jim chodily nádherně, bohužel nás odsoudil vítr jen do rolí statistů. Tudíž jsme jen okouněli a doufali, že se vítr uklidní. To se ale nestalo, a zatímco druhá parta balila, přišla slušná přeháňka a zahnala nás do auta. V tom momentě jsme vyměkli a vyrazili zpět.

Jenomže kousíček za Bečovem jsme z přeháňky vyjeli, Tomášovi otrnulo a navrhl, že bychom se ještě mohli podívat na cvičnou louku na úpatí Rané. Táta byl proti, já chtěl vyzkoušet větroňářský trup na Iona tudíž byl víceméně pro, a jeli jsme. Nad loukou kdosi pěkně vodil jakousi polomaketu větroně a vítr na úpatí nevypadal tak hrozně. Tomáš navrhl ať dáme éra dohromady už u auta. Prozíravě, na kopci bych se asi neodvážil. (Jak jsme totiž lezli s éry nahoru, abychom si vyjasnili kanály, vítr nápadně zesiloval.)

Z kohosi se vyklubal asi tak patnáctiletý kluk, který přišel pěšky - a jako na potvoru měl stejný kanál s Tomášem. Zřejmě ho ale představa skupinového létání nijak nelákala, taky toho měl nejspíš dost a tak přistál a odešel. Já si mezitím střihnul komickou scénku, když jsem otevřel kufr, abych si vyndal vysílač, a vítr okamžitě vyrval návody, které v kufru mám a
roznesl je po svahu. Chvíli jsem tedy - s tátovou pomocí - honil papíry po kopci.

Vítr byl i tady dost silný a Tomáš navrhl, abychom sešli o trochu níž, že to bude lepší. Trochu bylo, ale táta stejně radši odnesl své éro rovnou k autu. Já už se rozhodl, že tam prostě Iona hodím (trup je sice větroň, ale uvnitř jsem měl desetičlánek z elektry jako zátěž). Poté, co přešla malá přeháňka jsem tak učinil - a Ion vyrazil jako ve výtahu směrem k nebesům. Bohužel prakticky kolmo, takže jsem ho musel natlačit, aby vůbec letěl trochu dopředu. Po chvíli létání bylo jasné, že dostat se nahoru není žádný problém, zato dostat se dolů už tak jednoduché není. Když jsem natlačil knipl tak do poloviny, Ion letěl v podstatě rovně. Potlačený o něco víc i klesal, ale musel letět proti větru - a to bylo po svahu pryč. Jakmile jsem ho otočil napříč, tak celou pracně vytracenou výšku nabral :)

Tomáš mezitím hodil Šohaje, ale jednak má víc zkušeností, druhak je Šohaj přeci jen vhodnější stroj, takže on měl problém neměl. Faktem je, že já ho vnímal pouze velmi okrajově. Musel jsem si dávat pozor i na dva Blaníky, které svahovaly přímo nad námi, a navíc přešly mraky a slunce rozdělilo svah na dvě poloviny, mezi kterými se přelétávalo jen obtížně. Čepici jsem si vzít nemohl (vítr ji bral), brýle proti slunci jsem neměl a tak jsem vzal zavděk tátovými, které mi za letu nasadil. Nasazování neproběhlo úplně bez komplikací, ale srovnal jsem brýle i letadlo. Váhal jsem jestli mám přistát, jenom jsem se trochu bál, abych se nepotkal s Tomášem. Ten to ale vyřešil za mě, když šel na přistání jako první. Dostat éro do rozumné výšky byl docela problém. nakonec jsem točil osmičky s vytaženými flaperony a snažil se dostat Iona na zem.

Už to vypadalo dobře, když jsem trochu polevil v koncentraci (chtěl jsem se podívat kam přesně sednu), Iona to nejspíš sfouklo a pokus o vybrání už nedopadl, zato dopadl Ion. První dojem byl poměrně hrůzostrašný, rána to byla pěkná, výškovka odletěla, až se zdálo, že je na kusy. Ohledání ukázalo, že to není tak hrozné. Trup byl pocuchaný pěkně (asi tak jako momentálně u elektry) a vytrhla se páka jednoho křidélka. U výškovky se ale jen utrhly hlavy šroubů a výškovka sama byla naprosto neporušená. Trup půjde opravit - bude to jen trochu laminování - a zbytek jsou jen drobnosti.

Celková bilance - něco přes dvacet minut ve vzduchu, rozbité éro a nějakých dvěstě ujetých kilometrů. Docela pěkný sobotní výlet.