Prodloužený víkend v Nasavrkách

(Nasavrky) Prodloužený víkend znamená, že ve své domovině mohu podniknout i větší akci, tak jsme vyrazili na chatu. Příjezd v sobotu (28.4.) na oběd u babičky, pak dolů na chatu. Tam posekat trávu a můžeme zpátky do Nasavrk za létáním. Vybavení téměř kompletní, já Iona, táta oba větroně (ale létal jen s Lomikelem) a Presidenta. Mirek vyhrabal starého Filipa na čtyřstovku s převodem a rozcvičil staré akupaky. (Dvoumetrovku se střídavou Megou bohužel zrušil.) Jedeme autem, takže až dozadu ke Kvítku. První jde Mirek, aby mu to měl kdo hodit, protože Filip nebyl ve vzduchu snad několik let. Docela mu to letí, jenom si musí zase zvyknout na úplně jinou charakteristiku pohonu. Pak jdeme do vzduchu i my s tátou. Moc to nenosí, takže jsem nalétal jenom 26 minut a přistál tak deset metrů od sebe.

Táta pak vytáhnul Presidenta. První let v pohodě, historik na elektromotor letí prakticky sám a o řízení se nedá moc mluvit - spíš o korekcích. Zato druhý let byl velmi zajímavý - chvíli po startu přestal jít motor a hned vzápětí táta hlásil že neřídí. Naštěstí je President původem volný model a navíc se usadil v kruzích, takže po několika okruzích přistál s minimálními škodami. Pouze se vyhákla jedna noha podvozku a ztratili jsme na ní pojistku kola. Nejhorší bylo, že zemi pak všechno fungovalo OK.

Pak jsme ještě chvíli poletovali, já nalétal na druhé baterky 22 minut. Při prvním přiblížení na přistání jsem byl velmi dlouhý, tak jsem se odhodlal k nevídanému činu - pustil jsem na chvíli motor a udělal ještě jeden okruh. Pak jsem byl mírně krátký - zhruba jako při prvním přistání, ale tentokrát jsem přistával o něco tvrději.

V neděli jsme si vyšli na špacír a odpoledne grilovali, takže z létání nebylo nic. V pondělí (30.4.) jsme ještě museli posekat zahradu v Nasavrkách, což jsme ovšem ve dvou zvládli ještě před obědem. Po obědě jsme tedy mohli vyrazit - tentokrát jen pěšky na Majzlák, každý jen na jedny baterky. Táta se nějak necítil, tak po chvilce přistál, ale já létal pomalu déle než v sobotu na dva paky. Celkem 46 minut, dílem jsem svahoval nad Majzlákem (foukalo víceméně od severu, takže z Polabí směrem na Železné hory), dílem v termice nad polem a i nad silnicí. Párkrát jsem musel i odletět jinam a dostat Iona do rozumné výšky, abych na něj zase viděl. Přistání není na Majzláku nic moc, přistávat do kopce po větru se mi nechtělo, tak po vrstevnici a asi pět metrů ode mě, což považuji za celkem slušné.

-- MARK --

(Mnichov) Na Iona jsem od minulého týdne nesáhl, takže klasika v sobotu oprava a v neděli hurá na letiště. Ještě jsem malinko podložil odtokovku, protože po všech loňských opravách se mi zdál úhel nastavení příliš velký. Na místě nebylo tolik lidí jako minule, takže jsem nastavil "oblíbený" sedmdesátý kanál (na 75 někdo létal a já nechtěl létat hned vedle). Murphy ovšem zafungoval naprosto spolehlivě a o chvíli později se objevil člověk se sedmdesátým kanálem. To už jsem byl ovšem ve vzduchu.

Ion letí s podloženou odtokovkou výrazně lépe (bylo potřeba trochu natáhnout, ale to jsem při dalších letech vykompenzoval posunutím těžiště o něco dozadu), má (subjektivně) větší opadání, ale zase létá čistěji. Při prvním letu jsem byl zase trochu dlouhý, sice jsem se vešel na dráhu, ale praštil jsem s Ionem tak, že čerstvě přilepená přepážka zase na jednom místě povolila. Ale držela, tak jsem si troufnul létat dál. Pravda je taková, že tohle přistání jsem trochu ukřečoval, protože jsem chtěl uvolnit kanál. Čas byl těsně pod půl hodinu, ale ještě bych býval mohl jednou nastoupat.

Na další let jsem se přestěhoval na kanál 72 a zvětšil mix brzdy - výškovka. Výsledek se dostavil - Ion sice má ještě tendenci malinko vyplavat, ale už zdaleka ne tak výraznou. Přistání sice nebylo úplně k noze, ale na dráhu a jako do peřin. Čas opět ke třiceti minutám.

Tohle mě trochu nakoplo a tak jsem píchnul první baterky na nabíječku a po další půl hodině jsem mohl jít znovu do vzduchu. (Mezitím přijel další člověk, tentokrát s kanálem 73, takže jsem létání na sousedním kanále stejně nakonec neunikl.) Hned při prvním nastoupání jsem (a nejen já) chytil termiku přes celé nebe, takže první nastoupání dalo přes deset minut. Zato pak nic moc a nakonec jsem přistával za 34 minut. Přistání o něco horší než to druhé, ale o dost lepší než to první. Největší problém byly paradoxně poslední okruhy, protože Ion chytal termiku těsně nad zemí. Ne tolik aby se dalo nastoupat (a ve výšce, kde jsem už rozhodně nechtěl experimentovat), ale dost na to, abych měl problémy s přistáním. Z původně zamýšleného jednoho okruhu byly nakonec tři pro vytracení výšky...

Jednou to přijít muselo (aneb první kraksna tohoto roku)

(Mnichov) Sobotu jsem dílem strávil ve městě, dílem jsem se věnoval konverzi vody na světlo (mytí oken). Po dlouhé době zase vidím ven a je to prima pocit. V neděli jsem tedy nabil a vyjel. Na letišti bylo dost lidí, že jsem si ani kanál nevybíral ze svých oblíbených, ale z toho co zbylo. (I tak později přijel člověk, který mnou vybraný 76 kanál měl. Naštěstí létal hlavně s jiným letadlem a to měl na jiném kanále.)

To že bylo ve vzduchu dost letadel najednou - tak jedno, dvě letadla (nebo vrtulník) přímo nad plochou, plus pár větroňů - mi na klidu moc nepřidalo, navíc poměrně fičelo, a tak to dopadlo opačně než minule. První přistání poněkud dlouhé (ale v normě), druhé extrémně krátké - a tentokrát to nedopadlo beze ztrát. Ion skončil s vylomenou deskou pro baterie. Měl bych to nějak vyladit, abych byl schopný pustit ještě krátce motor a v nejhorším opakovat okruh. Jinak oba lety klasický standard - těsně po půl hodiny.

Větrné Velikonoce

(Koprník) Na Velikonoce jsme (jako již poměrně tradičně) vyrazili do Bakova. Hlavní program byly kola, ale táta si bral obě elektry (Lomikela a Skylina) a ještě Presidenta (historický model na S400). Já samozřejmě Iona. Sobota padla na kola (tzv. malý okruh Českým rájem - Branžež, Kost, a přes Příhrazy, Olšinu a Veselou zpět) a v neděli jsme vyrazili létat. Mámu s babičkou jsme nejdřív odvezli na Kost a pak se vrátili na plac. Tam nikdo nebyl, předpověď tak docela nevyšla. Neděle měla být nejhezčí den z celých svátků, ale bylo pod mrakem a foukal dost nepříjemný vítr.

Dali jsme tedy dohromady éra - táta Skylina s novým motorem (MVVS 3,5/1200), já Iona. Oba jsme se plácali směrem k Budám, vítr byl nepříjemně silný a letadlo rychle snášel. Teprve při posledním nastoupání jsem pustil Iona po větru podél topolů u rybníka - a bylo to dobře, nosilo to tam. Jinak je s podivem, že i v tak větrném počasí byla termika. Letěl jsem 35 minut a to jsem to nijak nehrotil. Přistání k noze - takové se mi snad nikdy nepovedlo (a hned tak nepovede).

Vítr ovšem zesiloval (tátovi dokonce sfouknul krabici s Lomikelem ze stolu), tak jsme další kola odpískali. Ideální počasí na svah - jen by člověk potřeboval pořádný svahový větroň. Na zálet Presidenta jsme mohli rovnou zapomenou. Ještě jsme chvíli čekali jestli se to náhodou nezlepší (a taky abychom dali mámě s babičkou trochu času na prohlídku hradu), ale nezlepšilo.

(V pondělí fičelo zas a tak jsme vyjeli na kolech tentokrát opačným směrem - Klokočka a Bělá pod Bezdězem.)

Zahájení sezóny - na place

(Mnichov) Po několika promarněných příležitostech jsem konečně vzal Iona a vyhrabal na mnichovské letiště. Na prvního dubna bylo dost teplo, akorát vítr foukal zhruba od severu, což je sice dobré na odhoz, ale už méně vhodné na přistání. Na jih od dráhy je totiž parkoviště nad kterým se - z pochopitelných důvodů - létat nesmí. To tedy znamenalo buď přistávat s bočním větrem nebo letět směrem na mnichovské výstaviště, při okruhu zaletět hodně za sebe směrem ke vsi (Salmdorf) a přistávat zhruba 30° - 45° na vítr.

Podle toho vypadla přistání - při prvním letu jsem skončil na půl cesty mezi vsí a dráhou (trochu přeháním, ale padesát metrů od dráhy to bylo). Při druhém jsem už na dráhu vešel, ale stejně jsem byl pro změnu delší než by mi bylo milé. Časy standard - první let 34 minut, druhý těsně pod 30 minut. Pak jsem ještě okukoval, při té příležitosti jsem shodil i mikinu a promenoval se tam jen v roláku. Předminulý týden jsem ještě lyžoval - a sněžilo!