Mini Tornádo po letech

(Mnichov) S ohledem na předpověď jsem jel do práce autem s tím, že vypadnu dřív, dojedu domů nabiju a pojedu létat. Ovšem ve čtyři přišla parádní bouřka a následně jsem tam vykysal do šesti. Létání jsem tím pádem odpískal a naházel prádlo do pračky, abych ten čas alespoň nějak využil. Jenomže pak začal červíček pochybností hlodat a nakonec, jen co se vypralo prádlo, jedu s Mini Tornádem na letiště. Tam jsou jenom nějací dva borci s letadélky typu X-twin - prakticky hračky poháněné dvěma motory a ovládané plynem a rozdílným chodem motorů. Já hážu do vzduchu Mini Tornádo a zkouším ho trimovat, ale pořád mi utíká doleva a musím kontrovat. Nakonec přistávám, narvu trim poměrně dost doprava a pak už to jde. Sice dotrimovávám dál, ale nakonec se mi daří. Vzpomínám na Lavočku a Spita a létám osmičky na co nejmenším prostoru. Po necelé čtvrthodině přistávám a koukám jak borýši bojují s jejich mikrohoubami. Pak zkouším ještě jeden let, ale netrvá to ani dvě minuty a sedám, protože motor už netáhne. Tak nevím, se sedmistovkami mikrotužkami jsem létal dvacet minut. Zase je pravda, že baterky v Mini Tornádu jsem nabíjel v 4. května a ještě jsem s ním laboroval. (Do baterek jsem následně dostal vcelku slušných 1039 mAh.)

Rušný letový provoz

(Mnichov) V neděli dorážím kolem čtvrté a na ploše je přeci jen více lidí. Taky mají klubovou slezinu. Nicméně s kanály není velký problém a moje osmdesátka je dokoce volná a člověk si může i vybrat dobu, kdy není ve vzduchu velký nával. Úžasná věc jsou větroně F3B - na levé (východní) straně jsou natahané navijáky a start takového modelu je zážitek. Já letím dvakrát s Ionem, jednou se mi podaří chytit termiku, takže let je těsně přes půl hodiny, druhý je klasika - dvacet minut. Ani jedno přistání není na plochu, ale v obou případech moc nechybělo (v tom druhém asi metr). Musím se naučit řídit sestup klapkami - od toho tam ostatně jsou.

Německo-Švédsko 2:0

(Mnichov) Je děsivý vedro a tak váhám jestli vůbec vylézat z baráku. Nakonec mi to nedá a někdy po půl šesté se dám do nabíjení. S tím skončím ve třičtvrtě na sedm, hodím do auta Iona a Mini Tornádo a jedu na letiště. Cestu mi zpestřují rozradostnění němečtí fanoušci, jejichž výběr právě porazil Švédsko. Na letišti je jen pár lidí - kombinace fotbalu a vražedného vedra udělala své. Ani není "vyvěšen" seznam kanálů, ale jsme čtyři a z toho jeden létá na čtyřiceti megaherzích, takže není problém. Dávám dva lety s Ionem (zhruba dvacet minut každý) a na to, že se přistává přes sluníčko, tak ani přistání nejsou nijak hrozná. Podruhé jsem se dokonce strefil na vysekanou přistávací plochu. Akorát na Mini Tornádo nedošlo - bylo už přeci jen trochu pozdě.

Lavočkin - nálezy

(Osnice) V sobotu je jednak táta v práci a druhak hnusně, takže jsem opravoval Lavočku. V neděli dopoledne jsme opět na place. Prioritou je Lavočka a do vzduchu jde jako první. Všecho šestkrát zkontrolovat a jde se na věc. Po pár zhoupnutích překvapivě letí... Čím to tak asi mohlo být? Nevím, každopádně si dávám pozor aby mi neuletěla jako tenkrát Spit a létám (resp se o to snažím) osmičky před sebou. Jde dost nahoru za plynem - nejspíš bude pořeba potlačit motor. Po deseti minutách toho mám dost a přistávám. Poměrně daleko, zato hladce. Pak už jen jeden let s Ionem a táta s Lomikelem a jedeme domů.

Máme pech na MZK?

(Osnice) Lavočka ještě není opravená a tak létáme jen s větroni. Lomikel létá s vypůjčeným přijímačem jak z praku, což jenom potvrzuje, že na MZK máme nějak smůlu. Škoda. V lovení termiky jsem o něco úspěšnější než ve čtvrtek a jeden let prodlužuju ma půl hodiny. Stejně nic moc. Tátovy modely jsou zkrátka na termické poletování lepší.

Lavočkin - ztráty

(Osnice) Další čtvrteční svátek (bohužel na dlouhou dobu poslední), takže si beru v pátek dovolenou a jedu domo Prahy už ve středu večer. Táta má taky volno, jde až v pátek večer do služby, takže ve čtvrtek dopoledne jsme v na louce Osnici. Louka je krásně posekaná, jenom na ní jsou v pravidelných rozestupech naskládaná kola s posekanou trávou. Na přistávání prima. Máme s sebou plnou výbavu - táta Skylina a Lomikela, já Iona a Lavočku. Máme dost času a tak létáme na střídačku s větroni. Táta zkouší jinou vrtuli na Skylina a do Lomikela namontova Phasora 15/4 - jeho první stříďák. S Lomikelem trochu laboruje, MZK Sexta občas padá do holdu a nemáme tušení proč. Dělá to nezávisle na motoru, dělala to i s předchozím pohonem - VM 20xx, tam to táta připisoval rušení od uhlíků, ale že by rušil i úplně jiný pohon? Lehce nad tím filosofujeme a končíme u toho, že ještě vyzkoušíme nahradit Sextu mojí Futabou 147. Stejně jí momentálně nepoužívám, tak co.
Pak přichází zlatý hřeb dne - Lavočka. Všechno překontrolovat a jde se do vzduchu. Odhoz je mizerný, ale daří se mi ho vybrat. Jenomže tím to nekončí, letadlo letí jak janek a vůbec se mi ho nedaří dostat do rozumného letu a pomalu se vzdaluje. Vcelku to nechápu, v Nasavrkách přece letělo vcelku způsobně. Nakonec vypínám motor a "přistávám" více než sto metrů od sebe do pole. Poslední chvíle před dosednutím nevidím a tak jsem mám (oprávněné) obavy co na místě přistání najdu. Obavy se vcelku potrvdily - vytržený motor, polámané přepážky. Když jsem ot ovšem začal zkoušet doma, tak se ukázalo (jako obvykle), že to není tak hrozné. Přepážka baterií se přetáhne jedničkou překližkou, vrchní vrstva motorové přepážky se nahradí leteckou dvojkou. (Originál motorová přepážka je slepená ze dvou vrstev topolové trojky.) Jediná neopravitelná škoda jsou malinko naražené akumulátory, které narazily na vypínač regulátoru. Ten se následně vylomil a rozlámal hlavní desku v trupu. Poučení pro příště - batreky musí mít co možná nejsnazší ústupovou cestu.

-- MARK --

(Mnichov) Po větrném víkendu jsem se vyhrabal po práci na letiště a dvakrát si skočil s Ionem. Bylo tam pár lidí, ale když jsem o půl deváté odjížděl, tak už zbývali jen dva skalní, kteří ještě nabíjeli. Docela jsem litoval, že jsem si nevzal Mini Tornádo, protže vítr se o půl osmé uklidnil a šlo by ho bývalo zalétnout.

Větroně za větru

(Osnice) Pondělní dopoledne máme volné a tak vyrážíme do Osnice. Počasí je studené a větrné, ale ze sobotního svahování jsme poněkud otrlejší a tak dávám dohromady Iona (samozřejmě s desetičlánkem) a jdu do vzduchu. Ion s větrem žádné problémy nemá, tudíž jediným problémem je psychický blok pilota. Pak jde do vzduchu táta se Skylinem, pro změnu naloženým osmičlánkem z Iona. Skyline stoupá opravdu pěkně (aby ne, jediná změna je právě výměna sedmičlánku za osmičlánek, vrtule zůstala původní) a přidaných padesát gramů letoun o rozpětí dva a půl metru hravě snese. Poté, co do Iona dám druhé baterky zjišťuji, že napětí vysílače šlo dost dolů a další let už by byl na hraně. (Co na hraně, za hranou - při následném domácím testu netrvalo ani deset minut než začal ječet alarm vysílače.) Takže jenom jeden let, ale i tak to bylo pěkné. A byla přeci jen pořádná zima, takže nemohu tvrdit, že jsem se na druhý let kdovíjak těšil...

Létáme na svahu

(Křepenice / Nažlovice) Počasí je tohoto jara velmi větrné a zálet Lavočkina se tím pádem stále odkládá. Zato ideální počasí na svahové létání a tak v poledne s tátou a jeho kamarádem Tomášem vyrážíme směrem k Sedlčanům. Cílem je svah nad obcí Osečany, orientovaný na severozápad (podle předpovědi). Na místě zjišťujeme, že svah je pěkný na západ až severozápad, ovšem vítr jaksi nekonzultoval předpověď a fouká škodolibě od severu, resp. spíš od severovýchodu a tak nás Tomáš naviguje o pár kilometrů dál na jih od vsí Křepenice a Nažlovice, kde je svah pro změnu na severovýchod až východ.

Po příjezdu máme s tátou pocit, že na nás fouká až moc, ale Tomáš se nenechává ničím odradit a dává dohromady svoje ASW. Jen co přistane, začne nás provokovat. Jako první se nechá táta a když vidím, že to jde, tak nakonec i já. Dám dohromady tátův starý větroň, naprogramuji vysílač (i když - jaké programování pro větroň ovládaný směrovkou a výškovkou) a jdu do vzduchu. Letadlo je opravdu hodné a svah poskytuje opravdu hodně místa k přistání, takže mi nic nebrání si to opravdu užít. Dám dva kratší lety (cca. šest a osm minut) a pak jde opět do vzduchu Tomáš. Jenože při odhozu mu podjedou nohy, sekne sebou a - což je nejhorší - mu vypadne anténa vysílače z kloubu. Neřiditelné éro udělá oblouk a "přistane" na špičku asi tak padesát metrů od nás. Škody na letadle nejsou nijak dramatické - lehce křáplý trup (Ion na tom byl hůř) a pocuchané upevnění kabiny. Největším průserem tak zůstává vysílač, protože nemáme tušení jak anténu vrátit zpátky, jemné násilí nezabírá a na hrubé nemáme odvahu. A odepsat na anténu MC-17 je poměrně nepříjemné...

Tomáš odchází k autu sbalit letadlo, já chvíli váháma, ale pak si nechám od táty hodit letadlo a letím. Chvíli vodím větroně v termice a když z ní po nějakých deseti minutách (dílem záměrně) vypadnu a jdu na přistání po vrstevnici, letadlo přeletí svah a skončí ve větší výšce než před začátkem přistávacího manévru. Přistání je zapomenuto, letí se dál a nakonec je to krásný let na pětadvacet minut. Bereme to jako tečku, protože Tomáš stejně nemá s čím létat, vítr se stáčí v duchu původní předpovědi po svahu a tak vyrážíme domů. Večer ještě volá Tomáš tátovi, že vysílač rozebral a anténu v pohodě namontoval zpátky. Takže konec dobrý, všechno dobré.