Ralsko a Koprník

(Bakov nad Jizerou) Stejně jako loni jsem mírně zariskoval a vzal si dovolenou v září. A stejně jako loni mi to (po vcelku deštivém srpnu) vyšlo. S létáním nebylo - kvůli větrnému počasí - pro začátek nic, kolo taky odpočívalo a já se zabýval hlavně domácími pracemi. V pondělí už se nebylo na co vymluvit a došlo na kolo - sedmdesát kilometrů směrem k Ještědu, oběd v Osečné (hospodu na náměstí mohu jen doporučit) a přes bývalý výcvikový prostor Ralsko zpátky.

To mě docela odrovnalo a v úterý jsem se dlouho nemohl vyhrabat. Nakonec jsem jel jen na Kost a přes Příhrazy zpátky - mizerných pětačtyřicet a v posledním kopci jsem už cedil krev. Od totální pohany mě zachránil jen myslivec s flintou na místě kde jsem chtěl zastavit a odfouknout si. Díky němu jsem ten zatracený kopec vyjel celý. Když jsem se vracel, tak už tolik nefoukalo a dalo by se i létat. Ale to bych musel mít nabito a nebýt úplně vyflusaný. Asi bych měl jezdit na kole častěji a ne jen dvakrát ročně.

Ve středu (27.9.) dorazil táta a k večeru jsme zajeli do Koprníku. Přestože to tak nevypadalo nějaká termika se našla a já letěl s Ionem na jedny baterky čtyřicet minut a táta s Lomikelem ještě o pět víc. Tak to taky skončilo, protože už se nechutně brzo stmívá. Ve čtvrtek bylo po ránu vcelku mizerně, tak jsme si dali autoturistiku na Mužský a pěší výlet na Drábky zakončený obědem na Krásné vyhlídce. Odpoledne se udělalo docela pěkně a tak jsme ještě vyrazili do Koprníku vylétat zbylé baterky. Tentokrát to probíhalo úplně opačně - vypadalo to, že by to mohlo nosit a já nalétal s bídou pětadvacet, táta snad o něco více.

Lost Episodes

VG Cats.

-- MARK --

(Mnichov) Jeden let s Ionem po práci (bral jsem si éro s sebou a jel rovnou na letiště). Pětadvacet minut, pak se na place začlo cosi vyměřovat a druhé baterky už zůstaly ležet.

Stihači nad Osnicí

(Osnice) Po poslední bouračce jsem konečně uschopnil Lavočku a navíc ostrojil Spita, takže jsem do Osnice vyrazil s plnou polní (včetně Iona). Sestavu doplnil táta s Lomikelem a Tomáš se svým novým Mefistem.

Ten se nám postaral o program na začátek, kdy jsem z titulu programátora pracujícího v Německu vyfasoval Tomášovu MC-17, originál návod, letadlo, a starej se hochu. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientoval a provedl "manuální reset", kdy jsem ručně nastavoval výchozí hodnoty. Stejně mi to nebylo moc platné, protože motor ani nepípnul, natož aby se rozeběhl. Vzhledem k tomu, že stejně dopadl pokus i s mým vysílačem, shodli jsme se, že chyba je nejspíš někde v regulátoru.

Tím bylo programování vyřízené a mohli jsme jít létat. Nejdřív s Lavočkou, pak se Spitem. S oběma "warbirdy" jsem letěl kolem čtyř minut - poměrně foukalo a byla i termika, takže na zalétávání nic moc. Let se Spitem jsem skončil, když mi ho termický závan vytáhnul dobře o deset metrů nahoru. Oba letouny jdou na motor hodně stoupají, létám poměrně vysoko a motorem to moc regulovat nejde. Nedá se nic dělat, bude se mixovat. Na poli jsem ovšem na podobné pokusy rezignoval, byla by to křeč a nemuselo by to vůbec dobře dopadnout.

Pak jsme vytáhli oba větroně, termicky nic moc a táta sedal dost brzo. Protože v mezičase dokázal střelit Tomášovi svoji Megu Mini 7E ze Skylina (kterou bude nahrazovat střídavým motorem) vzal si druhé baterky s tím, že ukáže Tomášovi jak motor chodí. Já jsem se v té době konečně trochu termicky chytil - a najednou uslyšel něco o hořících bateriích a zlověstné syčení. Táta baterky ze Skylina úspěšně vyrval, ale sedmičlánek byl na odpis. Přistál jsem po sedmadvaceti minutách a konečně se mohl podívat na následky. Jeden fous odletovaný, dva články svlečené z fólie, pack pěkně rozpálený. Příčina neznámá, ale nejpravděpodobnější verze je zkrat spojením plus a minus pólu baterie. Tolik ke křečování na place.

Já si pak ještě střihnul jeden let s Ionem (táta měl jedny baterky vybité, druhé zrušené) a ternická paráda - dvoje stoupání (padesát vteřin motorového chodu) a půl hodiny létání. První nastoupání dvacet minut, druhé deset. Nosila celá obloha.

Lipenecký obr

Na skok na Lipeneckém obru. Potkali jsme se s pár přáteli a protože vlastních fotek mám jenom pár, tak sem jenom hodím link na Staškovy stránky (www.flying-rc-models.com).

Hodina ve vzduchu

(Mnichov) Konečně pěkné počasí, takže jsem neodolal (resp. nevyměknul), nabil baterky a vyrazil. Nabíječ jsem programově nechal doma, dvoje baterky mi musí stačit. Taky že stačily.

Na place bylo už dost lidí když jsem přijel a další postupně doráželi. První let jsem ještě zmáknul za "slabšího" provozu, ale i tak jsem měl nahnáno a na přistání jsem byl dlouhý jako už dlouho ne. Ale popořadě - první let vypadal na brzké přistání, termicky nic moc, až při úplně posledním nastoupání jsem se dostal ve výšce do termiky a honil jsem tam Iona snad dvacet minut. No možná ne, ale čtvt hodiny určitě. Pak už mě to přestalo pomalu bavit (ono sledovat letadlo na hranici viditelnosti není nic moc a navíc už jsem se bál o baterky) a s klapkami(!) jsem postupně vytrácel výšku. Jenom přistání jsem zvoral - měl jsem udělat ještě jedno úzké kolečko a vyšlo by to v pohodě. Takhle jsem přistál asi třicet metrů od sebe a pochopitelně mimo dráhu. Je fakt, že jsem poměrně dlouho nedokázal odhadnout, jestli budu sedat dřív já nebo jiný pilot s větroněm F3B, ale nakonec to celkem jasně vyšlo na mě :) Celkem jsem byl ve vzduchu čtyřicet minut. To už se mi dlouho nepovedlo.

Před druhým letem jsem si musel maličko odpočinout a navíc už bylo ve vzduchu víc letadel než by mi bývalo bylo milé. Nakonec mi ale došlo, že se to hned tak nezlepší a prostě se přidal. Na obrázku jsou lidé, kteří právě létají. Já tam (zatím) chybím. Létat s pěti (nebo šesti?) dalšími letadly je něco, co jsem zatím ještě nezažil. Navíc foukalo poměrně dost a tím pádem jsme se všichni drželi víceméně ve stejném prostoru. Vydržel jsem ve vzduchu svých pětadvacet minut, kdy už jsme byli ve vzduchu zase jen dva a na přistání jsem byl tentokrát dost krátký. Pomohla by lepší práce s klapkami, ale tohle prostě musím natrénovat lépe.

Pak už se jen sbalit a jet - celkem jsem strávil na letišti a v autě tři hodiny.

A opět Mini Tornádo

(Mnichov) Tak se nám na začátku září ještě udělalo léto, nabil jsem jedny baterky jen co jsem přišel z práce, a po chvíli váhání jsem místo druhého packu a nabíječky přihodil Mini Tornádo. Na place jsem nejdřív vzal Iona, klasicky pětadvacet minut, přistání by mohlo být tak o čtyři metry blíž ke mě, ale jinak naprosto hladké. Když jsem šel Iona šoupnout do auta, na obzoru byly krásně vyrýsované Alpy. Paráda.

Mini Tornádo jsem neměl ve vzuchu od poslední kraksny, tak jsem byl zvědavý jak poletí. Navíc jsem mu v autě pomuchlal jedno křidélko, které jsem ale jenom vytvaroval zpátky a drželo - lepit se bude až doma. Létal jsem nějakých sedm minut, vcelku nic moc, přišlo mi, že se už nechová tak jako dříve a je takové jankovatější. Pořád utíkalo doleva a to tak, že trimovat nešlo - nemohl jsem dát ruce z knyplů. Navíc všechny nesymetričnosti ukazují, že by mělo utíkat doprava. Regulace motoru je taky nějak divná, možná je něco špatně v pohonu. Mohu ještě zkusím vrátit původní motor, ale - kdybych si dokázal hodit Lavočku sám, tak na Mini Tornádo už nesáhnu. Ostatně - cestou z letiště jsem si vyzvedl přijímač a regulátor, takže budu mít ostrojeného i Spita. Ale ani toho si sám nehodím.

Z letiště jsem odjížděl v osm a slunce už bylo pod obzorem. Za chvíli už budu létat jen o víkendu...