Zase na letišti

(Koprník) Po dlouhé době jsem se podíval na letiště. Dal jsem dva lety s Ionem, oba cca. 25 minut. Při prvním jsem vylétal celé baterky, podruhé jsem sedal o dřív než bych mohl, hlavně kvůli unaveným očím. Na letišti u Koprníku bylo pár lidí, bohužel tam jeden borec rozbil motoráka - nejspíš na uklepané táhlo výškovky.

Harz

Krátká rekapitulace cyklovýletu po německém pohoří Harz (15.-18. 7. 2008).

Hameln - prohlídka města brzo po ráno má něco do sebe. Město patřilo jen nám a popelářům. Jenom kdybych nebyl po cestě tak rozlámaný.

Sankt Andreasberg - než jsme se mohli ubytovat, tak nás vyšoupli z autobusu na kola. Počasí se krásně vybralo a bylo snad nejlépe za celý zájezd. Cesta po vrstevnici byla příjemná jen do chvíle kdy se zlomila dolů. Sjezd by ani tak nevadil, jako tušení, že bude potřeba jet i nahoru. Pro jistotu jsme se dole posilnili, ale i tak nám dal výjezd docela zabrat.

Bad Harzburg - cílem byl Goslar, kde bylo první sběrné místo. Ovšem už v Bad Hrazburgu, kde jsme se sešli u kašny, začalo poprchávat a dál už regulérně lilo. Naše malá skupinka si to dala mimo silinici (to ostatně už do Bad Hrazburgu), ale bylo to jedno, zmokli jsme úplně všichni. To bylo důvodem, že na prvním sběrném bodě jsme se všichni nasáčkovali do busu a jeli zpátky do pensionu. Z Goslaru nemám ani jednu fotku, což je sice škoda, ale bylo opravdu mizerně.

Brocken - zase se udělalo hezky, což bylo dobře. Čekal nás nejvyšší kopec pohoří Harz, Brocken (1143 m.n.m). Celé to bylo zajímavé, protože kopec ležel na hranici mezi východním a západním Německem, takže byl dlouhá léta nepřístupný (Rusové i Stasi na něm měli pozorovací a odposlouchávací stanici). Výjezd nahoru byl částečně i po cestě, kterou tam postavili východoněmečtí pohraničníci a pokračoval po kozí stezce podél železnice. Úplně nahoru už jsme vyjeli po normální turistické cestě. Tou jsme také jeli dolů, abychom z ní uhnuli kvůli několika keškám. Jedna z nich nás zavedla i ke žralokovi. Cestou zpátky jsme ještě museli překonat poměrně slušné stoupání mizerným terénem, ale pořád jsme byli doma dřív než skupinka, co jela ještě do Wernigerode.

Hexentanzplatz - jen krátká zastávka na cestě domů. Prošli jsme se kousek pod vlastním Hexentanzplaztem, podívali se na lanovku, co tam vede a mazali zpátky k busu.

Quedlinburg - poslední zastávka, alespoň o trochu delší než ta předchozí. Na městě bylo pořád ještě vidět, že bylo na východní straně bývalé hranice. Rozhodně zajímavé zastavení.

Tři dny na Majzláku

(Nasavrky) Pátek dopoledne nám pršelo, že se dalo jít tak akorát na procházku. Odpoledne se ale počasí umoudřilo, takže jsme posekali nasavrckou zahradu a poté vyrazili v plné sestavě na Majzlák. Pěšky, jen Mirek vzal mazácky vozíček a tak se svezl i můj kufr a tátova bedýnka. Letecká sestava byla dost standardní - já měl Absolutiona, táta Skylina a Mirek Rytmuse. Mně osobně se nijak zvlášť nedařilo. Nalétaných dvacet minut je standard a při přistání jsem zapomněl zatáhnout klapky a jedno servo jsem utrhnul i s ložem. Tím pro mě létání skončilo, ale i ostatní měli éra po přistání mokrá a tak jsme se sbalili, šli domů a já rovnou po příchodu zalepil ono nebohé servo.

V sobotu dopoledne jsme sekali na chatě a odpoledne jsme (tentokrát bez Mirka) byli opět na Majzláku. Tentokrát to vyšlo úplně parádně. Dva lety s Absolutionem, první 38 minut a druhý třičtvrtě hodiny. Nechytil jsem se jen při jednom stoupání, jinak vždycky, nosilo to úplně famózním způsobem. Táta létal současně se Skylinem, a když jsme skončili s velkými stroji, tak jsem z Absolutiona vytáhnul výškoměr a vrazili jsme ho do tátova RCEJ. Už bylo pozdě, tak to dalo jen na jeden let, ale být to na soutěži, tak by to docela šlo. Jenomže Majzlák je kopec a vítr foukal proti, takže podmínky byly velmi příznivé.

V neděli jsme vyrazili do třetice a opět bez Mirka. Prvním letem s Absolutionem jsem si v zásadě zopakoval pátek - letěl jsem pětadvacet minut a přistál jsem tak blbě, že jsem si vylomil přední přepážku a zlomil lože baterií. Naštěstí jsem měl s sebou ještě Iona, takže pro mě létání neskončilo. A potvrdilo se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Po dlouhé době jsem se odhodlal k zákroku a po krátkém (asi desetimunutovém) letu jsem přistál a zvednul diferenciaci. A bylo to ku prospěchu věci. Ion lépe točil a navíc to nosilo, takže jsem nalétal dalších pětatřicet minut. Táta letěl nejprve se Skylinem a pak opět honil RCEJ. Jenom ho napoprvé nejspíš špatně odhodil (a navíc foukalo lehce z boku) a dal si kolečko zakončené nouzovým přistáním. Ale pak už šlo všechno dobře.

Nasavrcký kostel od Majzláku

Zálet a déšť

(Osnice) Původně jsme chtěli jet na svah, ale vítr nebyl nic moc a hrozily přeháňky a tak jsme nakonec zvolili úspornou variantu elekter v Osnici. Táta s sebou vzal i svůj nový model RCEJ s tím, že bychom se konečně pokusili o zálet. Nejdřív jsme si oba šoupli jeden let - já s Absolutionem a táta se Skylinem. Termika nic moc, já se celkem chytil v prvním nastoupání a pak se to postupně zhoršovalo, takže výsledek bylo osmnáct minut. Přistání celkem dobré, jen na vysekaný plácek 5 x 5 metrů mi chyběl asi metr. Tátovi se ohledně termiky dařilo ještě méně a nalétal zhruba to samé, jenom měl o jedno nastoupání víc.

Pak došlo na očekávaný zálet - nejdřív dát éro dohromady a překontrolovat funkce. Poté jsem ho jen hodil bez motoru a hned táta sundaval přídavnou zátěž z ocasu. Další hod už byl lepší a tak došlo na motorový let. Výsledek byl takový, že to létá, jenom bylo potřeba trimovat směr a trochu tlačit v motorovém letu. Nastavený butterfly fungoval slušně a stroj ani neměl tendenci vyplavávat. Samozřejmě bude potřeba doladit nastavení a pohrát si s možnostmi vztlakových klapek, ale létat to bude.

Na další létání už nedošlo, protože když jsem si chystal Absolutiona k letu, tak se dalo do deště a už jsme jen v rychlosti balili. Pochopitelně přestalo pršet v momentě kdy jsme měli éra sbalená, ale rozbalovat podruhé se nám je nechtělo a stejně byla mokrá...

A nakonec malá galerie ze záletu tátova RCEJ.

Pfingsten na kole

Pár obrázků ze sobotní a nedělní vyjížďky na kole. V sobotu jsem si dal kratší okruh (45 km), v neděli jsem to protáhl na dvaasedmdesát. Oba dva dny bylo nádherně, jenom foukal poměrně čertvý východní vítr. Z tohto pohledu jsem lépe vychytal sobotní výlet, zatímco v neděli jsem se otáčel proti větru. Na kolo jsem pak vyrazil i v pondělí - v zásadě kratší verzi sobotního okruhu, ale už bez foťáku.

Pfingstmontag

(Mnichov) V pondělí byly Pfingsten, což nám dalo takovou druhou neděli. A protože jsem se v předchozí dva dny docela dost najezdil na kole, rozhodl jsem si dát malý oraz a vyrazil jsem na letiště. Tam jsem měl nejdřív maličko pech, protože jediný borec, co tam byl, zrovna balil a bez dozoru hosté létat nesmí. Ale nečekal jsem dlouho a dorazil otec a syn s akrobatem F3A, a tak nejen že jsem mohl létat, ale bylo i ledacos k vidění. Foukalo trochu podobně jako před týdnem v Koprníku, ale od východu až severovýchodu. Termika nic moc, první let dal s bídou osmnáct minut. Alespoň na plochu jsem se terfil.

Postupně přijíždeli další lidi a ve vzduchu to pomalu houstlo. Na nabíjení jsem se vykašlal a v mezeře mezi akrobatickým tréningem jsem si šoupnul druhý let. Ten byl o minutu kratší a ještě jsem byl krátký na přistání. Jediné, co mě mohlo jakž takž utěšit, bylo že jsem nebyl sám...

Víkend v Bakově

(Koprník) Velmi slušné počasí, ale poměrně silný severní vítr, který zabránil záletu tátova modelu pro RCEJ. V sobotu bylo celkem jasné, že ze záletu nebude nic a taky nebylo. Vítr byl poměrně ostrý (a studený) a na zalétávání modelu vlastní konstukce nebylo ani pomyšlení. Já tedy létal s Absolutionem, nic moc to nenosilo a byly z toho lety 15, 17 a 20 minut. Přistání nic moc, nejlepší bylo ještě tak první, kdy jsem sedal - byť s bočním větrem - na dráhu. Další přistání přes louku se mi hrubě nevydařila a v obou jsem byl hodně krátký. Táta létal se Skylinem a přistání se mu také zrovna nevedla.

V neděli to vypadlo lépe, alespoň při výjezdu z Bakova. Jenomže na place foukalo zas, sice méně než v sobotu, ale na zálet víc než dost. Nosilo to o poznání lépe, v podstatě v každém letu jsem se jednou chytil. Výsledek sice nebyl až tak oslnivý - 21, 25 a 19 minut, ale pěkně jsem si zalétal. Přistání totéž - když jsem sedal na dráhu, tak to šlo, přistání kolmo na ni končilo daleko vpředu. Táta létal se Skylinem jen na jedny baterky, protože se kochal nadějí na zálet.

Na závěr ještě dva obrázky Skylina.








Update 18.5.2008 - galerie odhozu Absolutiona, kterou nafotil táta.

Střípky z Amsterdamu

Pár obrázků ze služební cesty do Amsterdamu.

Velikonoční polétání

(Koprník) Z Bakova jsme víceméně odjížděli do Kněžmosta pro maso a letadla jsme brali jen z povinosti. Jenomže za Budami se rozjasnilo a silnice byla najednou suchá a tak jsme se na zpáteční cestě stavili na place. Tam už byli dva lidé, kteří ovšem právě dolétali. I tak zůstali alespoň na chvíli na kus řeči a pokoukání. My nasadili osvědčenou klasiku - já Iona a táta Lomikela. Prakticky to nenosilo - jen trochu ze začátku - ale i tak táta nelétal půl hodiny a nevylétal celé baterky. Já vylétal oboje a dalo to dvakrát dvacet minut. Pak už jsem byl stejně zmrzlý jak drozd. V mezičase se tam objevil ještě jeden borec s motorákem, ale laboroval s motorem a celkem brzy to vzdal. Seřizovat neochotný motor v necelých pěti stupních není nic příjemného. V tomhle má elektrika jednoznačně navrch.

Svah u Litně

(Liteň) Klasická cesta na kopec - vyrazili jsme na Korno, ovšem vítr byl proti a poté, co jsme se v Kornu málem srazili s Tomášem a jeho společníky, tak jsme se otočili a vyrazili zpátky do Litně. Ten už byl na severní vítr naprosto ideální, nebýt drátů vysokého napětí, které vedly napříč první třetinou svahu. K létání se odhodlali jen Tomáš s Láďou Marečkem, zbytek skupiny vysrabil a zůstal na zemi. Mě sice v později trochu svrběly ruce, ale kromě svrbění i zábly a tak jsem zůstal jen u focení. A bylo co fotit - Láďa létal s Furiem a Tomáš s Luňákem - což je na focení velmi vděčné éro. Nakonec ještě Láďa zalétával PicoJeta od Multiplexu (ten už se fotil o poznání hůř). Kolem se honily sněhové přeháňky ale nám se vyhnuly a většinu času svítilo sluníčko. Svah je to pěkný, škoda jen těch drátů...

Datový kabel k PPI 3

Když jsem si loni v říjnu pořizoval nabíječku Robbe Power Peak Infinity 3, měl jsem představu, že použiji stejný datový kabel jako k předchozí verzi (PPI 2). Tahle představa vzala velmi rychle zasvé po prvním připojení nabíječky k počítači - z komunikace lezl nepoužitelný salát, kdy grafy zachycovaly data tak za pět vteřin než došlo k resetu a začátku nové datové sady.

Na fóru k LogView jsem našel viníka - spínaný zdroj Graupner, který s PPI 2 fungoval naprosto bez problémů, ovšem s PPI 3 dělal potíže. V zásadě se nabízely dvě varianty: buď vyměnit zdroj nebo nějak odstranit rušení na kabelu. Měnit zdroj se mi nechtělo, jednak kvůli financím, a pak by to byl poměrně nejistý podnik, protože sehnat nespínaný zdroj by nebylo úplně jednoduché. Nemluvě o tom, že nespínaný, dvacetiampérový zdroj je pekelně těžký a to by byl při převážení problém. Další varianta byla úprava kabelu, která vypadala jednodušší a i levnější. Na stejném fóru bylo i jednoduché schéma na výrobu opticky odděleného kabelu. (Momentálně je toto schéma i na hlavní straně LogView u popisu nabíječe PPI 3. V době, kdy jsem tento problém řešil, tomu tak nebylo.)

Zajel jsem tedy k Conradovi, nakoupil součástky a zbastlil kabel. Ale ouha, kabel s nabíječkou jaksi nefungoval. (Zato však fungoval s Top Balancerem od stejného výrobce - což je vlastně klon balanceru Hyperion LBA-10.) Elektronika je pro mě španělská vesnice, tak jsem se obrátil na internet, na diskusní fórum Mojehobby. Tady musím poděkovat uživateli s nickem Coro, který trpělivě odpovídal na moje dotazy a pomohl mi si trochu ujasnit pojmy a hlavně mě navedl na možná řešení. Obzvlášť nápad dát na straně nabíječe do série s převodníkem LED diodu se ukázal jako geniální a nejspíš klíčový. Tato dioda se totiž rozsvítí v okamžiku, kdy nabíječ posílá data. To přispělo k odhalení, že na původním schématu je prohozený signál se zemí. V původním zapojení dioda svítila prakticky nepřetržitě, zatímco ve správném zapojení bliká zhruba jednou za vteřinu. Skončil jsem tedy u následujícího schématu:


Dioda tam zřejmě být musí (nebo je potřeba vhodně upravit velikost odporu R1?), protože otočit původní kabel jsem samozřejmě zkoušel - s nulovým výsledkem. Já jsem ještě v rámci pokusů úplně odstranil odpor R2. Nejspíš by tam mohl zůstat, ale kabel funguje i bez něj a já už neměl na další experimenty náladu.

Poznámky:

• Dioda je nějaká obyčejná červená LED, koupená u Conrada.
  
• V .ini souboru pro PPI 3 je třeba nastavit klíč SetRTS na hodnotu jedna (1). Bez tohoto nastavení není na pinu 7 sériového portu napětí a kabel nebude fungovat. (Toto je popsáno na diskusním fóru LogView.)
  
• Nabíječ posílá data i v klidovém stavu, byť je LogView nezobrazuje, ale dioda na kabelu bliká.
• Je dobré v rámci pokusů pozapínat v LogView debugging, protože pak je možné vidět i klidová data a není nutné v průběhu testů nabíjet nebo vybíjet.
• Odkaz na diskusní thread z Mojehobby. Bohužel nevím jak dlouho tam vydrží...
  

A na závěr pár obrázků. Testovací vrabčí hnízdo a verze upravená k zabudování do těla konektoru:










Izolace a fixace tavným lepidlem a finální verze (na straně nabíječe je ořezaný servokonektor):

Něco z branže

Aneb malý programátorský (xkcd).

Novoroční polétání

(Koprník) Zima, lezavo, ale nic nepadalo, skoro nefoukalo a bylo vidět, takže jsme vyrazili provětrat naše stroje. Na letišti nikdo nebyl - asi jsme tam byli moc brzo. Táta měl s sebou Lomikela, já Iona a oba jen jedny baterky, protože na víc nebyl čas a ani podmínky. Oběma se nám zdálo, že to maličko ťuká, ale na grafu z UniLogu jsem při nejlepší vůli nic nenašel. I tak ale táta nalétal kolem čtyřiceti minut a já těsně pod půlhodinu. Přistání mi vyšlo naprosto ukázkově - kdyby se jen tak chtělo potvrdit ono známé "Jak na Nový Rok, tak po celý rok". Zato tátovi se nezadařilo. Byl dlouhý a sedal na zasněžený asfalt, po kterém se Lomikel sklouzl až ke kraji dráhy, kde narazil čelně do panelu. (Pochopitelně jediného na celých patnácti metrech.) Nárazem se zarazil kužel a lepící páskou přilepené klapky křidélek doslova odpadly (zřejmě vlivem nízké teploty).