Vedro a objížďka

(Mnichov) Na to že je neděle jsem se vyhrabal z pelechu podivuhodně brzo - tj. před devátou. Rovnou dávám nabíjet první pack a jdu se umýt, při snídani tam dám druhý a jen co mám umyté nádobí, tak je nabito. Do kufru dávám i nabíječku, kdybych se chtěl rozvinout a nabíjet i na place.

Zrada nastává po ujetí zhruba poloviny cesty na letiště, kdy ve směru, kterým chci jet stojí blikající policejní auto a za ním cedule "Umleitung" ukazující oběma směry (asi aby si člověk mohl vybrat). To je ovšem ze značení vše a já se musím dál řídit citem, protože mapu Mnichova s sebou pochopitelně nemám. Tím pádem se mi cesta protahuje asi na dvojnásobek a poznávám krásy mnichovského okolí. Proč si to jen nedokážu užít?

Na letišti jsem tím pádem místo lehce po desaté o půl jedenacté. Tam je akorát jeden borec s dvěmi vrtulníky, s kanály si nevadíme, nicméně můj respekt z mixéru je takový, že nejdříve vylétá baterky v obou strojích on a pak teprve jdu na start já. Taky je pravda, že jemu to netrvá nijak dlouho - než se vybalím a dám Iona dohromady, tak je s jedním hotov. Já si pak pokoukám na druhý a můžu na start.

Hned na co sklouzám po prvním nastoupaní, tak se mi podaří chytit bublinu a vytočit ji zase do stejné výšky, kam jsem se předtím dostal na motor. Možná i výš. Po zhruba jedenácti minutách letu jsem zase u země, nejdřív se mi zdá, že se mi celý ten kousek podaří zopakovat, ale po pár kruzích z bubliny vypadávám a musím nahoru na motor. Pak už se mi moc nedaří, termiku pokud chytám, tak jen ve velké výšce a tam už je Ion špatně vidět. Pár ťukanců těsně u země se mi využít nedaří, resp. je dostávám v tak malé výšce, že se už bojím točit.

Mezitím létá ještě druhý pilot - pro změnu s akrobatem. Startuje, když já se plácám někde po výšce a podobně i přistává, takže z jeho letu mám jenom zvukovou kulisu. Přistávám po osmadvaceti minutách se smíšenými pocity. Na to, jaké je počasí by se dalo létat lépe. Navíc jsem byl dlouhý na přistání. V té době doráží pilot číslo tři s větroněm F3B, kouká odkud vítr vane (v zásadě odevšad) a natahuje si naviják.

Já si dávám pauzu, koukám na mixéry, které se v mezidobí stihly nabít, a pak vezmu druhé baterky a jdu. Druhý let je víceméně mizérie - párkrát se mi podaří chytit ve velké výšce, ale nízko to prostě nedokážu vylítat. Tedy prozatím - ten úplně první let to dokazuje. Navíc než jsem odjel tak odstartoval borec své F3B (jak jinak než po větru) a létal dobře přes čtvrt hodiny. A to když jsem odjížděl, tak byl pořád ještě ve vzduchu - na jeden start z navijáku. Jinak můj druhý let - dvacet tři minut a přistání pro změnu krátké. Dneska nic moc, sice jsem v obou případech přistával na plochu, ale to je jediné pozitivum, které to mělo.

Když odjíždím tak přijíždějí další lidé, ale ja už na nabíjení nemám sílu. Slunce praží co může, minerálka v kufru je zteplalá a já se ani nenamazal.

O blbuvzdornosti (nebo spíš o blbech)

(Mnichov) Tak se mi podařila úžasná věc. Po práci jsem nabil baterky, do kufru přihodil i nabíječku a druhý pack s tím, že ho nabiju na place. Průser první - při cestě z úráce to vypadalo na horký a slunečný večer, po půlhodině nabíjení jsem vylezl z baráku a zjistil, že se od západu nasouvají prima dešťové mraky. Čert to vem, mraky jdou od západu, letiště je na východě. Než tam dorazí, vylétám alespoň ty nabité baterky.

Po příjezdu na letiště je opravdu jasné, že se nabíjet nebude. Tak honem, dát Iona dohromady a letět. Po zapnutí mi vyjedou klapky, což je trochu divné, ale dál to neřeším. Varování první. Při rutinní kontrole výchylek se mi zdá, že křidélka mají nějak divně omezený chod dolů. Servo? Ale dělají to obě, tak nic. Asi je to v pořádku. Varování druhé. Na start, motor odhoz - co se to děje? Ionovi se vůbec nechce nahoru, musím tahat (normálně na motor lehce tlačím) a to tak, že dost. Poté, co v mírné sinusoidě naberu asi padesát metrů výšky, vypínám motor, ale nelepší se to. Tahat musím pořád, trim nepomáhá (páku mám asi ve třetině a to trim skutečně nepomůže), tak jen opatrně vytratit výšku a přistát. Klapky použít nemůžu To se mi nakonec daří, přistávám sice po větru a dost daleko, ale vcelku hladce.

Když zkouším kormidla po přistání na zemi, všimnu si, že výškovka je pěkně potlačená. Přesně o kompenzaci klapek. Kruci, že by se stalo něco s rádiem? Serva takhle samy o sobě blbnout nemůžou, přijímač jakbysmet. A půl roku nová MX-22? To by mě hodně mrzelo. Se staženým zadkem jdu k autu. Rozebrat a domů. Tady nemá smysl řešit programování rádia. Odpojím baterky, sundám křídlo - já trubka připojil křidélka obráceně!

Od přijímače mám dva prodlužováky pro křidélka. Jeden je označený zelenou páskou (pravý, podle pozičních světel). Ovšem kabely od serv v křídlech už žádné označení nemají - tam prostě spoléhám na to, že se nespletu. A fungovalo to. Doteď... Největší podraz byl v tom, že všechno bylo víceméně v pořádku - hlavně smysl výchylek křidélek. Byl prohozený směr ovladače klapek (flaperonů), který jsem ovšem měl navíc u předchozího rádia obráceně a tak na svou paměť v tomhle směru moc nespoléhám. Pak tady bylo to omezení směrem dolů, které jsem úspěšně ignoroval, a mix klapky - výškovka, kterého jsem si pro změnu nevšiml vůbec.

Každopádně je program jasný - prohodit kabely, pořádně otestovat všechny výchylky a do vzduchu. Následných osmnáct minut létání je balzám. Ion zase chodí tak jak má a pohled na něj jak točí v malé výšce proti temnému dešťovému mraku je prostě nádherný. Přistání na plochu, jen pár metrů ode mne.

Závěr je překvapivě pozitivní - i přes tenhle lapsus jsem byl schopný dostat model bez poškození na zem (tohle se mi ze začátku sezóny nedařilo ani s modelem, který byl v pořádku) a všechny komponenty pracují bez chyby. Tedy až na tu mezi ušima. Pro příště aspoň vím, jak se prohození kabelů projevuje, a na co si dát pozor při předletové kontrole.

-- MARK --

(Mnichov) Sice je vedro až to bolí, ale po práci jsem bouchnul jedny baterky na nabíječ a jen co bylo nabito, tak jsem vyrazil na plac. Tam byli další dva lidi, které počasí neodradilo. Jeden z nich létal s piloňákem na čtyřstovku a byl to solidní hukot. Plechovka sice upravená, ale jela jak čert. Já létal vcelku standardně - něco málo přes dvacet minut a přistání víceméně v normě. Pak už zbývalo se jen sbalit a jet - patnáct kilometrů tam, patnáct zpátky, a to všechno jenom kvůli dvaceti minutám ve vzduchu. Ale stojí to za to, po tom všem čučení do monitoru.

Nepříliš letecká dovolená

Takže letní dovolená je za námi a navzdory ilustrační fotce moc létání nebylo. O to více horka, takže údolí Chrudimky nás vyloženě zachraňovalo. Jediný cyklistický výlet (ve středu) odnesla máma zkaženým žaludkem - a můžeme se jen dohadovat, jestli z horka nebo z jídla.

Za celou dovolenou jsme si zalétali jen dvakrát, ale vcelku to stálo za to. V pondělí jsem vzal nejdřív Lavočku. Odposledka jsem jí upravil vyosení motoru, ale nijak to znát nebylo - buď je to málo, nebo se projevil vliv svahu na kterém jsme létali a poměrně lehké éro svahovalo. I tak jsem létal osmičky po svahu asi čtrnáct minut, jenom jsem si musel dávat pozor, aby mi éro pořád nestoupalo. Přistání jsem mírně zvrzal. Přistával jsem po větru, Lavočku jsem "vydojil" a po prosednutí následovala hvězda. Škody veškeré žádné - jenom lehce otlačené konce křídel.

Pak jsme létali všichni tři - tj. já, táta a Mirek - s větroni. Já s Ionem, táta s Lomikelem a Mirek se svou dvoumetrovkou, ve které letos vyměnil feritového Paličku za střídavou Megu a hlavně přijimač Hitec (555?) za Schultze Alpha a z jankovatého letadla je najednou perfektní a spolehlivý větroň. Termika nic moc, člověk zkrátka večer nemůže chtít zázraky, a tak bylo jediným "zpestřením" přistání. Táta s Mirkem sedali po větru přímo do protisvahu, jedině já musel mít něco extra a sedal jsem s bočním větrem po vrstevnici a byl jsem dlouhý. Táta dal do Lomikela zpátky MZK Sextu (po opravě), ale jak se zdá blbne pořád. Sice méně, ale u přijímače to není optimální. Tím spíše, že "tupá" Futaba s jednoduchým směšováním funguje bez problémů.

Druhý den (v úterý) jsme ukecali Mirka, aby vzal foťák a vyfotil mi Iona. Nejdřív jsme tedy hodili všichni tři éra do vzduchu, chvíli létali společně a já přistál dřív, aby mi v baterkách zbylo něco málo šťávy na další asi dvě nastoupání kvůli focení. K tomu došlo když Mirek přistál a chopil se foťáku. Výsledekem je jedna fotka - vpravo je zmenšený originál a nahoře ořezaná verze na vodorovný formát. Škoda, že nevyšly letové fotky, ale Mirkovi zřejmě přeostřuje (nebo nedoostřuje) teleobjektiv. Jinak v úterý jsem už přistával jako ostatní do protisvahu a bylo to skutečně lepší. Kvůli horku jsme ten den létali jen na jedny baterky. A mělo být hůř... A taky bylo.

Update 17.8.2006: Mirek mi poslal pár dalších, sice méně vydařených fotke, ale u jedné jsem neodolal a po několika drobných úpravách je použitelná na web. Takže tady je - Ion na přistání.

Dežo ví

(Mnichov) Už mám trochu absťák a jen co přijedu z práce dávám baterky na nabíječku, v rychlosti si zajdu na nákup a jen co se vrátím je nabito a já beru Iona, onen nabitý pack, Mini Tornádo a jedu na plac. Ze začátku rutina - baterky do Iona, nalétat obvyklých osmnáct minut (kolem osmé večer je to už s termikou slabší). Přistání v mezích normy, ale chytil jsem si lehce křídlem a Ion se mi lehce pootočil. Ale nic fatálního.

Pak jsem tedy vytáhnul Mini Tornádo a přišlo to. Snažil jsem se létat na malém prostoru a nízko jako trénink na Lavočkina a Spita a docela to šlo. Jenom jsem si chtěl dát obraty, které jsem s Mini Tornádem už zaletěl - přemet a výkrut. Přemet jsem párkrát zvrzal a i když jsem ho nakonec zalétl, žádná velká sláva to nebyla. Pak přišel na řadu výkrut. Ani nevím proč jsem se rozhodl ho provést v poměrně malé výšce nad zemí, ale stalo se - tedy přesně totéž jako před léty v Úhelnici - obrácená korekce uprostřed obratu a Mini Tornádo naráží čumákem do země. Stejně jako tehdy to odnáší lože motoru, které se navíc vytrhává i s kusem EPP, a celé je to vylepšené o vrtuli zapíchlou v křídle. Ostatně více je na fotkách.

No, nic co by nešlo napravit trochou Purexu.

Tři svatí a jedna svatba

(4.7.2006, Osnice) V úterý dopoledne jsem v Praze, táta má volno, takže program je vcelku jasný - nabít a jít. Jako první jdu do vzduchu já s Lavočkinem, snažím se létat osmičky na omezeném prostoru, aby nedošlo ke stejnému průseru jako tehdy se Spitem. Když přistanu, tak pomalu nevěřím stopkám na vysílači - létal jsem přes čtvrt hodiny. Pak už následuje klasika - já létám s Ionem, táta se Skylinem, oba na dvoje baterky. Nijak zvlášť to nenosí, táta párkrát chytí termiku ve výšce, mně se jednou podaří vytočit bublinu z malé výšky v utažených kruzích, ale to je jen jeden případ z více než deseti nastoupání.

(5.7.2006, Koprník) V nohách máme pětasedmdesát kilometrů v Kokořínsku a okolí Bezdězu a je vcelku pozdě, ale bereme Iona a Lomikela vyrážíme na letiště. Tam není ani noha, tak si oba skočíme a mažeme domů. Táta přistával přesně v devět...

(6.7.2006, Koprník) Dnešek byl výrazně odpočinkovější, takže máme nabité oba packy a na letišti jsme dřív. Tam už pár lidí je a táta má trochu pech - jeho jednašedesátý kanál je obsazený a tak musí létat na střídačku. Tedy nemusel by, ale zase by musel měnit krystal. A pak že lenost je hybná síla pokroku. Já mám větší štěstí, osmdesátka je volná, jenom hned o kanál vedle (79) je maník s Logem 10. Na zemi zkoušíme jestli se navzájem neovliňujeme a vypadá to dobře a já jdu do vzduchu. S větroněm se držím trochu stranou a tak se ostatní letecký provoz odehrává převážně za mými zády. Když za sebou slyším poletovat ono Logo, tak nemám úplně nejlepší pocit - přece jen takový stroj vzbuzuje respekt a fakt, že ho nevidím, mi na klidu nepřidává. Ale všechno proběhne v pořádku a dokonce mám na přistání volnou dráhu a tak sedám tam. Táta přistává později (jeho Lomikel je o něco klouzavější éro než můj Ion) a sedá pro jistotu na pole vedle dráhy.

Pak chvilku okukujeme, vidím i druhý let Loga a pak jdu znovu do vzduchu, čímž kompletně přijdu o další modelářskou produkci. Akorát mi to opět vyjde na volnou a dráhu a tentokrát se mi i pomocí manipulace s klapkami (resp. flaperony) povede přistát k nohám. Po tolika letech... Táta na druhý let rezignuje a tak se loučíme a jedeme domů. Zítra se žení Hynek a tak budu mít odlišný program.

Takové normální polétání

(Mnichov) Sobota odpoledne, lehce pofukuje, ale co - půjde to a tak nabíjím a (jako již tradičně) kolem sedmé vyrážím. Na letišti jsem před půl osmou, fouká východ a není tam ani noha. Je to tím větrem nebo fotbalem? Každopádně to s ohledem na pozdější hodinu neřeším, cpu do Iona první baterky a jde se na věc. Termika není prakticky žádná, což se ostatně dalo čekat, je večer, akorát po frontě, a do toho ten vítr. Na druhou stranu vůbec není vedro a na obloze je vymeteno. Počet nastoupání nevím, jedno trvá tak dvacet sekund, první o něco déle - takže někam k devíti - a létám osmnáct minut. Na RCEN bych s tím neměl šanci. O to ale nejde, hlavně že se mi daří přistát víceméně tam kam chci, na vysekanou přistávací plochu, zhruba pět metrů ode mne. Jenom by to příště mohlo být o něco jemnější.

Druhý let je zhruba o půl minuty kratší, jinak v zásadě to samé, včetně přistání. Teď to bylo hladší, jenom jsem si lehounce štrejchnul levým křídlem, takže se mi Ion při přistání pootočil. O celých patnáct stupňů. Když si vezmu, že ještě na jaře byl úspěch, že jsem letadlo po dosednutí viděl a dalo se s ním opět vzlétnout... Člověk na sebe musí být přísný.