-- MARK --

(Osnice) Sobotní dopoledne - pořádně fouká, a to od západu (tj. přes les), takže u země je vzduch pěkně rozbitý. Já si navíc (po zkušenosti z minula) nacpu těžiště poměrně dost dozadu, přičemž mi nedojde, že do silného větru to nebude úplně to pravé. Ion letí, ale je to takové rozevláté. Táta létá s Lomikelem a má ještě víc problémů než já - Lomikel je pomalejší než Ion a svědčí mu spíš klidnější podmínky. Kvůli turbulenci přistávám poměrně z velké výšky a na klapkách, ale proti silnému větru nemám problém. Celková doba letu - dvaadvacet minut.

Druhý let táta vynechává a tak letím sám. Těžiště mám tentokrát víc vpředu a Ion je sice trochu tupější, ale o to klidnější. Vydá to na necelých dvacet minut. Jenom to přistání! Jednak nasadím moc vysoko, takže si musím střihnout ještě jedno vytrácecí kolečko. To se mi vcelku podaří, ale táta se rozhodl, že přistání vyfotí a přesunul se na druhý kraj pomyslné dráhy. S vědomím, že bych neměl poslat letadlo přímo na něj nasměruji Iona přímo na sebe - a následná korekce mi už nevyjde a místo hladkého přistání je tady hvězda. V malé rychlosti, ale odnesl to jeden vinglet (pochopitelně ten, co ještě nebyl bouraný) a lehce se uvolnil jeden kolík na křídle (ten, co jsem nepřelaminoval). Tak hned vím, co budu odpoledne dělat.

-- MARK --

(Mnichov) Po čase se nám udělal pěkný den a protože předpověď dál je mírně řečeno na betla, nabíjím postupně oba destičlánky, beru Iona a jedu. Na ploše je jenom posekaná tráva, což mě trochu překvapuje. Ale je docela pozdě, tak beru první baterky a Ion jde do vzduchu. Obloha vymetená, jenom zleva svítí nízké slunce. Termika veškerá žádná - kde by se ve čtvrt na osm vzala. Přesto nalétám v pohodě sedmadvacet minut.

Chvíli před posledním nastoupáním přijíždějí dva další modeláři a ptají se po kanálech. Oba létají s vrtulníky. Já po chvíli přistávám (mírně dlouhý, ale v normě), jdu k autu vytáhnout baterky a trochu si před dalším letem odpočinout. Navíc nerad létám s rozdivočeným mixérem za zády. Ovšem není to tak žhavé, zatímco doluji baterky z Iona slyším tupý úder, takže jenom házím baterky do kufru u auta a jdu se podívat. Mašina nevypadá až tak zle, ale je jasné, že dotyčný dolétal. Načaté listy, ohnutá hřídel padel a rotorová hlava vypdá tak nějak volnější. Z konverzace vyrozumím, že pilot zaletěl do sluníčka a bylo to. Mám z toho trochu blbý pocit, protože přesně takhle jsem přistával - poslední zatáčku jsem drze točil přes pupek a Ion mi na nějakou tu vteřinu úplně zmizel. Jenomže se objevil přesně tam, kde jsem ho čekal.

Ještě pak chvíli očumuju jak létá druhý pilot a pak jdu dát druhé baterky a startuji. Těsně co nastoupám se ti druzí loučí a přejí mi pěkné polétání. Já si spíš trochu nadávám, protože jsem si nedal pořádně pozor na těžiště a mám jej oproti předchozímu letu o něco víc vpředu a tím pádem musím poměrně slušně natáhnout trimem. Postupně se šeří a mně je jasné, že
celé baterky prostě nevylétám. Přistávám tedy se solidní, zhruba minutovou, rezervou. Zase jsem o něco málo dlouhý a navíc se mi podaří vymést chuchvalec posekané trávy a Ion je mírně dozelena. Pak už jen sbalit a vypadnout - už je pozdě a zima.

Proradný vítr

(Osečany, Bačkory) Podle předpovědi mělo foukat od západu, tak jsme s tátou a Tomášem vyrazili znovu k Osečanům. Počasí ovšem předpověď příliš nerespektuje a fouká čím dál tím víc od jihu. Jediná aktivita kterou provozuji já osobně je test přijímače v "mém" svaháku (což je tátůva variace na téma Asterix a komplet vybavení je tátovo), kde je momentálně Rex 5 z jiného tátova modelu - Calypsa. Dosah nesedí ani s hradeckou šestašedesátkou, ani s mojí osmdesátkou od Futaby, jediné co si víceméně dá říct je jednašedesátka Jeti, která tam byla původně. To ovšem znamená, že s tátou nemůžeme létat na jednom kanále.

Z nás tří létá ovšem jen Tomáš a nijak zvlášť se mu nedaří. Ostatně jediná letadla, která létají, jsou akrobat a elektra. Čisté větroně nabízejí pouze vycházku pod kopec. Protože se podmínky nelepší, vyrážíme po chvíli váhání na jiný svah nad nedalekou osadou Bačkory.

Tam je svah orientovaný na jih až jihovýchod a za těchto podmínek se tam létá o poznání lépe. Opravdu jen o poznání, protože ani Tomáš se ze začátku nijak zvlášť nechytá. To mu ovšem nevadí a zkouší to znovu a znovu. Já dávám pár pokusů a všechny končí po dvou nebo třech zatáčkách procházkou. Navíc se mi nedaří pořádně se srovnat s letadlem - létal jsem s ním naposledy v květnu a řízení se od Iona přeci jen docela dost liší. Po chvíli toho nechávám a odcházím pomoci tátovi se záletem nového svahového stroje. To je odbyto poměrně rychle, protože první hod je krátký a při druhém se letadlo otočí a bez reakce na křidélka jde do země. Trhá se směrovka a špička mnohokrát otlučeného trupu to nevydrží a místech, kde už byla natržená, se trhá znovu.

Táta odchází balit a já zase mydlit svah. Tam se mezitím Tomáš chytil a tím pádem přesvědčil i oba další přítomné borce, že je čas "to tam mrsknout". Já mám jeden mizerný pokus a pak si mě všímá Tomáš a navádí mě tak, že se mi podaří nejen nastoupat, ale i nějaký čas tam vydržet. Odhaduji to tak na deset minut, ale na to jak se mi dneska daří je to vcelku úspěch. Pak už vcelku nic moc velkého nepředvedu, párkrát se ještě chytím, ale nikdy ne na víc než tři, čtyři osmičky. Tomáš se ještě snaží dostat na příhodnější část svahu tím, že hodí éro a jde dolů, aby na něj pořádně viděl, ale už je pozdě a tak balíme a jedeme domů.

Létání za barákem

(Lochkov) Na odpoledne jsme zvaní k přátelům, kteří před časem zakoupili Skylady a teď ji postupně rozbíjejí. Jirka navíc dostal model vrtulníku, tak jsme patřičně zvědaví. A nejvíc jsme zvědaví na plac za barákem, na kterém létají. Poté co dorazíme, si bereme všichni své stroje a vyrážíme do kopce. Po ujití necelých sto metrů (do slušného kopce) se ocitáme na louce o rozloze několika hektarů. Tak tohle bychom měli mít doma :) První jde do vzduchu otlučená Skylady. Letadlo je vcelku podmotorované, takže nastoupání je hlavně o strachu z přetažení. Marťan ji má ale docela v ruce, takže když se nastoupá, tak letí.

Pak nastupuje Jirka s vrtulníkem. Na takhle prťavý stroj musí být absolutní bezvětří, které v zásadě je, ale i tak to mašinu odfukuje. Dva skoky ale probíhají vcelku v pohodě a model létá víceméně tam, kam Jirka chce a po přistání s ním lze opět vzlétnout.




Nakonec létáme my - já klasicky s Ionem, táta s Lomikelem. Termika nic moc, takže lety jsou standardní, okolo pětadvaceti minut. Celé to končíme grilováním na zahradě, ke kterému nám - poměrně klasicky - prší.

Lavočka na třicet sekund a vybitý vysílač

(Osnice) Ráno ještě nabíjím oba dva packy do Iona a zkouším ze zoufalství vyosit motor u Lavočky nahoru, protože vyosení dolů nemělo efekt. Po příjezdu na plac v Osnici vytahuji nejdříve Lavočku a táta mi ji háže do vzduchu. Efekt vyosení v zásadě nula, letadlo jde nahoru jak zběsilé a tak se rozhoduji přistát a vyosení úplně zrušit. Na přistání jsem ale hodně dlouhý a nápad nahodit motor a udělat ještě jeden okruh se ukazuje jako fatální. Lavočka dělá hvězdu, křídla odpadávají - vypadá to strašidelně. Po ohledání havárie zjišťujeme, že se vlastně nic vážného nestalo. Jsou polámané přepážky z topolové překližky, nalomené křídlo a lehce natržený polystyrén okolo krytu baterií, ale není to nic, co by nešlo poměrně jednoduše opravit. Nicméně pro dnešek Lavočka dolétala.

Tím je další program jasný, táta si dává dohromady Skylina, já nejprve rozebírám Lavočku a pak montuji Iona. Táta už mezitím létá, nadává na mizernou termiku a po čtvrt hodině je dole. Já s Ionem jsem na tom lépe - přeci jen je mých sedm nastoupání proti tátovým znát. I termiku tu a tam chytím, ale vytočit ji od země se mi moc nedaří. Většinou z ní po pár kruzích vypadávám a celkem nalétám asi pětadvacet minut. Druhé lety probíhají podle obdobného schématu. Táta se v posledním stoupání chytá a poletuje déle, ale na dvacet minut to nestačí. Já mám výhodu delšího motorového chodu a rychlejších přeskoků. Nakonec se mi daří opakovaně kroužit prakticky ve sluníčku, které ovšem způsobně zastiňuje mrak. Idylka je po půl hodině přerušena protestujícím vysílačem. Baterie, o které jsem si myslel, že vydrží, se rozhodla, že takhle to dál nejde a je nutné nabíjet. Přistávám tedy s rezervou na jedno stoupání a zase o něco chytřejší - když má vysílač po zapnutí 9,8 V znamená, má šťávu tak na hodinu.

2 x 20 minut

(Mnichov) Tak jsem včera využil po dlouhé době jeden alespoň trochu letecký den. Bylo docela pěkně (minimálně na poměry posledních dnů), prakticky nefoukalo a letiště bylo dost mokré. Na place byli už tři lidé, kanály v pohodě, ale než jsem dal druhé baterky na nabíječku a Iona dohromady, přijel další a jako na potvoru měl jen osmdestátku. Tak jsem podruhé využil výhod syntézy na vysílači a přijímači a odstěhoval se na kanál 66.

Malinko jsem zaexperimentoval a posunul těžiště trochu dozadu - v prvním letu tak o tři milimetry v druhém o pět - a přišlo mi, že Ion reaguje lépe a víc se mu chce do zatáček, takže tohle nastavení budu od teď používat. Ani při jednom letu jsem nevyužil plné kapacity baterek, v prvním jsem přistál po lehce po dvou minutách motorového letu, v druhém to bylo dokonce méně než dvě minuty. Ono je létání proti obloze s potrhanými mraky a občasným nízkým sluncem poměrně náročné na oči. Ale pokaždé to dalo dvacet minut, takže buď to malinko nosilo nebo se posun těžiště dozadu projevil pozitivně i na klouzavosti.

Přistání víceméně v pohodě, poprvé jsem byl malinko nervózní, protže na druhém konci plochy létali dva borci s házedly F3K a přistání točili přese mě, ale vešli jsme se. Při druhém jsem si to malinko podělal, protože jsem si brzdy místo přidání stáhl, chybu jsem rychle napravil, ale tím pádem jsem nestih včas podrovnat a přistání bylo vcelku tvrdé. Nicméně Ion ho přestál bez ztráty kytičky, takže zas tak zle nebylo.

Pravidelná údržba

(Mnichov) Je vůbec možné poškodit model letadla, když je venku počasí, že by psa ven nevyhnal? Samozřejmě že je, jinak bych to sem nepsal. Včera jsem se rozhodl využít aktuálního počasí k drobné opravě Iona - už se mi zdálo, že by bylo vhodné olaminovat roh kabiny, který jsem kdysi po kraksně přelaminoval, ale jen slabě, takže znovu praskal. Nic fatálního, ale oprava na deset minut plus dalších dvacet na zatuhnutí lepidla.

Při té příležitosti jsem se rozhodl, že zároveň označím kabely křidélek barevnou smršťovačkou, aby se mi zase nestalo to, co před deseti dny. Smršťovačka bude plnit jednak funkci rozlišovací, druhak ochrannou. Na prodlužovací kabely k přijímači to šlo úplně krásně - ostatně je to vidět na obrázku vlevo. Zrada nastala při smršťování kabelů od křidélkových serv. Smrštila se nejen smršťovačka, ale i konektor, takže byl naprosto nepoužitelný. Když už byl na hadry jeden konektor, tak jsem zkusil i druhý, tentokrát opatněji. Výsledek byl o něco málo lepší, ale stále neuspokojivý - konektor číslo dvě v háji. Prohrabal jsem zásoby náhradních dílů a našel dva krátké kroucené kabely se servokonektorem (zřejmě pozůstatek od vyzbrojování Savexího Spita). Opatrně oddělit plastový domeček, ze zdeformovaných konektorů neméně opatrně vytahat vlastní konektory, zasunout zpátky - a Ion je opět použitelný. Na další pokus jsem si už netroufl (žádné další přebytky jsem už neměl) a ony kousky smršťovačky jsem jednoduše stáhnul na kabelech kus od konektorů. Sice to nevypadá tak hezky, ale mělo by to být funkční.

Lepení už byla rutina - i když pravda na dvakrát, protože jsem se ještě rozhodl olaminovat límec kabiny ve švu obou polovin trupu. Načaté to tam bylo léta, ale protože to nic nenese, nechával jsem to být. Tak teď jsem to konečně zalepil - asi půl roku poté, co jsem to obrousil na lepení.