Nasavrky I.

(Nasavrky) Hned první den na chatě a už jsme byli u Kvítku. Program jsme měli naplánovaný bohatý - já s sebou měl Absolutiona a Iona jako zálohu, táta Skylina a Lomikela a Mirek chtěl zalétnout Rytmuse. Ještě se na nás jeli podívat Honza s Bětkou, kteří chtěli konečně vidět nějaké letecké neštěstí.

První na řadě jsem byl já s Absolutionem a konečně jsem se dostal k testu klapek. Vztlaky (klapky dolů) jsou skutečně znát, éro je pomalejší. Zase nezpomalí okamžitě, tři kila jsou celkem znát. Klapky nahoru mi moc efektivní nepřišly, ale táta na to měl opačný názor. Let to byl zatím nejdelší, úžasných dvacet minut. S přistáváním na velkém prostoru mám vždycky trochu problém, ale brzdy má Absolution extrémně účinné a tak jsem byl na přistání krátký. Z mého pohledu prima, z pohledu diváků nuda a šeď.

Další byl na řadě táta se Skylinem a začaly se dít věci. Pár vteřin po odhozu vypnul motor a bylo potřeba ihned přistát. Celá věc byla o to složitější, že jsme stáli prakticky na vršku, který se ve směru odhozu svažoval poměrně prudce k osadě Kvítek. Táta zvolil jedinou možnou variantu, vršek oblétl a přistál po větru a z kopce poměrně daleko. Éru se nic nestalo a příčina byla poměrně jasná. Když přehazoval baterky na nabíječce, tak nad tím uvažoval tak dlouho až na nabíječ vrátil ty nabité. Do nich se samozřejmě nenabilo prakticky nic a tak vzal "nabité" baterky a tyhle dal naštvaně vybít. (Při přehazování jsem ho viděl a mezi třemi osmičlánky mi připomněl skořápkáře na Smíchovském nádraží.) Ještě, že tam byl brácha s Bětkou na kolech. Posadil jsem se na kolo, od Mirka si půjčil tašku, do ní dal tátovy baterky, nabíječku a jel jsem k autu nabíjet.

Došlo na zlatý hřeb večera - zálet Rytmuse. Ještě všechno několikrát kontrolujeme a dohadujeme se, kdo bude házet a kdo bude Mirkovi chytře radit. Plán je klasický, nastoupat do nějaké rozumné výšky a tam vyzkoušet jak se vlastně Rytmus ve vzduchu chová. Odhození, stoupá pěkně, ale je potřeba ho dost tlačit a na to není Mirek zvyklý, navíc ještě nemá v ruce citlivost kormidel. Další problém je ovládání motoru na přepínači, tohle si já odzkoušel na Ionovi a také jsem si kolikrát vysunul brzdy místo vypnutí motoru. Tohle přesně se Mirkovi stalo také, reflexy prostě fungují rychleji než mozek. Výška po ustálení nebyla nic moc a na motor si už Mirek v danou chvíli netroufal. Ve finále skončil přistáním podél spodní hrany louky směrem na pole. Ne to, že přistával přes sto metrů od nás, to nebylo tak zlé, bohužel ale trefil na poli nějaký kámen a odnesla to vrtule a trup se štípnul ve švu. V zásadě nic kritického, ale s dalšími pokusy byl konec.

Já si pak dal další let s Absolutionem a prakticky jsem okopíroval ten první. Jediné, co by tak stálo za zmínku, byla hvězda při přistání, kdy jsem svlékl ucho křídla. (Byl jsem, jako v prvním letu, opět krátký.) Pořád nemůžu uvěřit, že se jinak na křídle nic nestalo. Nakonec si zalítal táta se Syklinem alespoň na jedny baterky. Přistával až po západu slunce.