Prokletí žlutočerveného Škorpiona

(Osnice) Táty byl přes den v práci, já makal na Absolutionovi a přitom nabíjel baterky. Do do Osnice jsme vyrazili chvíli poté, co táta dorazil z práce - jen co se nabil poslední pack, jelikož jsem v záchvatu pracovitosti nedával baterkám péči, jakou by zasluhovaly.

V Osnici jsme se ještě stavili u Mirka Potůčka, já si konečně prohlédnul Zippera - historický model kategorie Texaco. Momentálně uzemněný kvůli bouračce na ME historických modelů na Slovensku. (A taky kvůli stávkujícímu motoru - MVVS předělané na detoňáka a víceméně příčně havárie.)

Na place jsme nejdřív vybalili větroně - já klasicky Iona, táta Skylina. Polétání vcelku klasika, nijak zvlášť to nenosilo a čas byl nějak standardní - něco málo pod půl hodiny. Přistání taky nic moc, obrovskou louku zorali a teď na ní roste ječmen, a menší je malebně rozdělena dvěma hromadami hnoje, takže jsou vlastně k dispozici tři dráhy, dvě z toho ale poměrně úzké.

Já si dal po letu pauzu, táta sbalil Skylina a začal sestavovat Presidenta a do toho dorazil Mirek se Škorpionem (jiným Texacem), poháněným pro změnu čtyřtaktem Saito, a dalším historikem na Atoma 1,8. Táta si dvakrát skočil s Presidentem a Mirek mezitím dával dokupy své stroje, ale jen co zapnul Škorpiona, tak zjistil, že mu nechodí směrovka. Klasická situace, co doma chodí, na letišti stávkuje. Chvíli jsem to s ním řešil, přes druhý model jsme eliminovali chybu vysílače, pak mi táta vrazil baterky z Presidenta na nabití a začal se Mirkovi věnovat sám. Když jsem se vrátil od auta, tak to nějak rozchodili. Ale jen co jsme odstěhovali Škorpiona na start (Mirek chtěl startovat ze země, jako na závodech), servo začalo stávkovat znovu - zřejmě vadný kontakt v přijímači.

Jít do vzduchu s takovým érem by bylo riskantní, takže Škorpion byl pro dnešek zavržen a přišla řada na druhý stroj. Ten chodil bez problémů, zato let už takový nebyl. Zvedl se totiž vítr a táta, kterému Mirek na chvíli éro půjčil, zjistil, že proti větru to jaksi neletí. Zbaběle tedy hodil vysílač zpátky Mirkovi a ten se snažil probojovat směrem k nám. Moc to nešlo, letoun byl od nás zhruba sto metrů vzdušnou čarou a šel víceméně kolmo dolů. S tátou jsme nakonec nevydrželi a vyrazili směrem k poli, kde jsme čekali na přistání. U země byl vítr malinko slabší, takže letadlo se nakonec probojovalo na kraj pole. (Hledat ho v třičtrvtěmetrovém obilí by byla chuťovka.) Škody veškeré žádné, takže nakonec pohoda.

Pak už se nekonalo nic, blížila se k nám jakási přeháňka a bylo už dost pozdě, tak jsme se sbalili. Táta měl trochu strach z bouřky - oprávněný, protože když už jsme byli sbalení, tak se na sever od nás zablesklo. Takže nakonec už jen fotky Mirkových historiků - rozpracovanost na place a předek Škorpiona.