A ze všeho nejhorší jsou...

Plši! A že se jich letos urodilo. Hradecký s Lubošem jich chytili osm, my jen čtyři. Na obrázcích je číslo jedna vypuštěné u dvora a čtyři vypuštěné v oboře, kde světelné podmínky můj Ixus příliš nepobral.

Nasavrky III.

(Nasavrky) Mirek už měl Rytmuse opraveného a tak jsme znovu vyrazili ke Kvítku. Já si šoupnul dva lety s Absolutionem, kdy jsem zkoušel stoupat výš než minule. To nebyl problém, jenom těch vyšších nastoupání je logicky méně. V prvním letu pět nastoupání do výšky 150 - 180 metrů, při druhém letu o jedno stoupání méně, zato však pokaždé přes dvěstě metrů. Časy šestnáct a osmnáct minut nebyly nic extra.

Mirkova Rytmuse jsme ještě jednou prošli a na můj popud Mirek výrazně potlačil výškovku. Pak už šel model do vzduchu. Pilot byl všechno možné, jen ne klidný, ale tentokrát se to obešlo bez bouračky. Mirek s modelem nastoupal (tentokrát musel tahat - důsledek mé aktivity), vypnul motor a přešel do pěkného kluzu. Všechny nás překvapilo, jak pomalu dvoukilový(!) model letí. Mirek neriskoval zapnutí motoru v letu a raději přistál. Brzdící klapky fungují na Rytmusovi prakticky stejně jako na o metr větším Absolutionovi. Mirek pak dal ještě dva lety podle stejného schématu - nastoupat a doklouzat - a při každém letu byl klidnější. Táta opět létal se Skylinem a Lomikela nechával odpočívat.

Nasavrky II.

(Nasavrky) Další kolo létání přišlo na řadu v pondělí. Mirek ještě nestihl opravit Rytmuse, takže si vzal starého Filipa a upravil vysílač tak, aby mohl trénovat ovládání motoru přepínačem. Já si vzal s sebou UniLog, abych konečně zjistil, jak vysoko vlastně létám. Foukalo poměrně silně a hlavně blbým směrem - od jihu přes kopec - takže nějaké zvláštní výkony se nedaly čekat. Přesto jsem na první let vzal Absolutiona, hlavně kvůli výškoměru. Let čtvrt hodiny, což je celkem standard. Graf z výškoměru ukázal šest nastoupání v rozmezí 130-150 metrů.

Kvůli větru a taky ze zvědavosti jsem vzal na druhý let Iona. Potvrdilo se, že podmínky nic moc, naletěl jsem jenom osmnáct minut z osmi nastoupání. Ion ale stoupá výš - dosažené výšky se pohybovaly v mezi 160 a 200 metry. Zajímavé je, že první stoupání mám nejvýš - jak u Iona, tak i u Absolutiona. Táta létal se Skylinem, ale i jeho postihlo "splachovací" počasí a výkony nic moc. Mirek vylétal úspěšně všechny svoje baterky s Filipem, ovšem jeho hlavní cíl nebylo nalétat co nejvíc, ale dostat do ruky plyn na přepínači a to si splnil.

Nasavrky I.

(Nasavrky) Hned první den na chatě a už jsme byli u Kvítku. Program jsme měli naplánovaný bohatý - já s sebou měl Absolutiona a Iona jako zálohu, táta Skylina a Lomikela a Mirek chtěl zalétnout Rytmuse. Ještě se na nás jeli podívat Honza s Bětkou, kteří chtěli konečně vidět nějaké letecké neštěstí.

První na řadě jsem byl já s Absolutionem a konečně jsem se dostal k testu klapek. Vztlaky (klapky dolů) jsou skutečně znát, éro je pomalejší. Zase nezpomalí okamžitě, tři kila jsou celkem znát. Klapky nahoru mi moc efektivní nepřišly, ale táta na to měl opačný názor. Let to byl zatím nejdelší, úžasných dvacet minut. S přistáváním na velkém prostoru mám vždycky trochu problém, ale brzdy má Absolution extrémně účinné a tak jsem byl na přistání krátký. Z mého pohledu prima, z pohledu diváků nuda a šeď.

Další byl na řadě táta se Skylinem a začaly se dít věci. Pár vteřin po odhozu vypnul motor a bylo potřeba ihned přistát. Celá věc byla o to složitější, že jsme stáli prakticky na vršku, který se ve směru odhozu svažoval poměrně prudce k osadě Kvítek. Táta zvolil jedinou možnou variantu, vršek oblétl a přistál po větru a z kopce poměrně daleko. Éru se nic nestalo a příčina byla poměrně jasná. Když přehazoval baterky na nabíječce, tak nad tím uvažoval tak dlouho až na nabíječ vrátil ty nabité. Do nich se samozřejmě nenabilo prakticky nic a tak vzal "nabité" baterky a tyhle dal naštvaně vybít. (Při přehazování jsem ho viděl a mezi třemi osmičlánky mi připomněl skořápkáře na Smíchovském nádraží.) Ještě, že tam byl brácha s Bětkou na kolech. Posadil jsem se na kolo, od Mirka si půjčil tašku, do ní dal tátovy baterky, nabíječku a jel jsem k autu nabíjet.

Došlo na zlatý hřeb večera - zálet Rytmuse. Ještě všechno několikrát kontrolujeme a dohadujeme se, kdo bude házet a kdo bude Mirkovi chytře radit. Plán je klasický, nastoupat do nějaké rozumné výšky a tam vyzkoušet jak se vlastně Rytmus ve vzduchu chová. Odhození, stoupá pěkně, ale je potřeba ho dost tlačit a na to není Mirek zvyklý, navíc ještě nemá v ruce citlivost kormidel. Další problém je ovládání motoru na přepínači, tohle si já odzkoušel na Ionovi a také jsem si kolikrát vysunul brzdy místo vypnutí motoru. Tohle přesně se Mirkovi stalo také, reflexy prostě fungují rychleji než mozek. Výška po ustálení nebyla nic moc a na motor si už Mirek v danou chvíli netroufal. Ve finále skončil přistáním podél spodní hrany louky směrem na pole. Ne to, že přistával přes sto metrů od nás, to nebylo tak zlé, bohužel ale trefil na poli nějaký kámen a odnesla to vrtule a trup se štípnul ve švu. V zásadě nic kritického, ale s dalšími pokusy byl konec.

Já si pak dal další let s Absolutionem a prakticky jsem okopíroval ten první. Jediné, co by tak stálo za zmínku, byla hvězda při přistání, kdy jsem svlékl ucho křídla. (Byl jsem, jako v prvním letu, opět krátký.) Pořád nemůžu uvěřit, že se jinak na křídle nic nestalo. Nakonec si zalítal táta se Syklinem alespoň na jedny baterky. Přistával až po západu slunce.

V sobotu večer a v neděli ráno

(Mnichov) Přes týden zima a déšť, o víkendu slunce a vedro na padnutí. I takové může být letní počasí. V sobotu jsem chtěl na letiště dorazit tak na šestou a nakonec jsem byl rád, že jsem v šest vyjel. Ani jsem nebral Absolutiona, jel jsem jenom s Ionem. Na místě akorát jeden člen, jinak nikdo - nejspíš je vyhnalo vedro. (Neděle ukázala, že ano.) Borec navíc chtěl jet domů, takže jsem si akorát jednou skočil s Ionem. Termika nic moc, takže z toho bylo necelých pětadvacet minut. Přistání v bezvětří trochu dlouhé, Ion se mi v doběhu zastavil o vzrostlou trávu na kraji dráhy.

V neděli jsem dorazil na plac někdy po desáté, tentokrát s plným vybavením. Proti sobotě nemilé překvapení - poměrně ostrý východní vítr. I tak jsem se rozhodl letět hned s Absolutionem. Jeden místní mi ho hodil a letěl jsem. Kvůli větru nebylo nic moc ani z termiky a původní záměr otestovat vztlakové klapky taky nebyl úplně reálný. Vyzkoušel jsem jenom klapky nahoru pro zlepšení pronikání proti větru, ale výsledek nebyl moc přesvědčivý. Klasické vztlaky jsem ani nepoužil. Rozpočet na přistání jsem malinko podcenil a jen tak tak jsem dotáhl Absolutiona na dráhu.

Motorový let jsem protáhl na dvě a třičtvrtě minuty a ani potom regulátor nevypnul. (Z baterií jsem vybil ještě 208 mAh, zřejmě je by šlo jít až na tři minuty, otázka je jak výkonný bude pohon v poslední fázi. Já použil baterky nabíjené v sobotu večer a nic moc.) Motor a baterky byly po přistání dost teplé, na chlazení budu muset ještě zapracovat.

Kvůli větru - na seznamovací lety s novým strojem skutečně nebyly ideální podmínky - jsem Absolutiona složil a vybalil Iona. S ním jsem si dal víceméně klasických pětadvacet minut, ovšem za cenu vydojení pohonných akumulátorů na minimum. To vše díky tomu, že jsme se sešli tři na přistání ve zhruba stejném čase a první z nás přistání opakoval. Já byl asi o osmdesát metrů krátký - na případné opakování nebyla šťáva.

Baterky z Absolutiona jsem dal vybít a pak nabít a mezitím jsem okukoval ostatní éra. Vcelku bylo jasné, že i dneska se lidi rozprchnou před sluncem a tak jen co byly baterky nabité, jsem je vrazil do Iona a šel do vzduchu. S termikou zase nic moc, jednou jsem se chytil ve větší výšce, ovšem párkrát to bylo vyloženě nahoru a dolu. Na přistání jsem měl tentokrát dost času a prostoru (byl jsem sám, ostatní odjeli ještě když jsem létal), ale i tak jsem Iona na dráhu nedotlačil a přistál těsně před prahem dráhy. Celkový čas - dvaadvacet minut.

Kolik legrace...

...si člověk může užít s obyčejným svinovacím metrem.

Někdy se zadaří...

(Koprník) ...a jindy zase ne. Když jsem v neděli vybalil Absolutiona z bedny, zjistil jsem, že mám vypínač RC vybavení v poloze "ON". Krátký test potvrdil to, čeho jsem se bál - přijímačové baterky jsou vybité. Po připojení k nabíječce se ukázalo 3,6 V, což je opravdu málo. Takže jsem je dal na nabíječku aby se alespoň trochu vzpamatovaly a se slzou v oku vybalil Iona. (A to jsem si ho původně ani nechtěl brát!)

Tím jsem si trochu spravil chuť. V obou letech jsem se párkrát chytil v termice, jednou se mi dokonce povedlo vytočit stoupák až od země a jednou jsem šel z termiky ve výšce natlačený a na brzdách. Při prvním přistání jsem byl dost krátký a snaha vykompenzovat to při druhém se mi trochu vymkla a po přeletu travnatého pásu jsem posadil Iona na asfalt, čímž mu přibylo zase pár šrámů. Táta si konečně v klidu zalétal s přeprogramovaným Skylinem.

Zálet Absolutiona

(Koprník) Úterý - jediný den s relativně obstojnou předpovědí na létání. Takže jsme ráno sbalili stroje a vyrazili do Koprníku. Na zálet asi nejlepší plac co mám k dispozici. Vítr vál o něco silněji než by mi bylo milé, ale stejně jsem si chtěl nejdřív skočit s Ionem, abych se trochu uklidnil. To se mi vcelku vydařilo, až na přistání, kdy jsem byl dost krátký. Táta mezitím létal se Skylinem.

S ohledem na vítr jsem trochu váhal, ale nakonec jsme usoudili, že by to jít mohlo a tak nastal zlatý hřeb - dal jsem Absolutiona dohromady, všechno ještě několikrát překontroloval, vypnul mix křidélka - směrovka a ověřil si vypínač mixu brzdy - výškovka pro případ, že by nastavená výchylka byla moc velká. Pak už jsem neměl na vybranou - zapnul jsem motor, táta se rozeběhl, hodil - a ono to letí! A vcelku samo. Na trimy jsem ani nemusel sáhnout, jenom při motorovém letu občas přitáhnout (Iona musím dost tlačit).

Po vypnutí motoru přišlo první zjištění - stejně jako u Iona musím před vypnutím motoru potlačit. Letový projev byl trochu neučesaný, chtělo by to buď změnu diferenciace nebo práci se směrovkou, na kterou ale nejsem zvyklý. Popř. mix křidélka - směrovka, ale ten jsem vypnul a zapínat ho hned při prvním letu se mi ho nechtělo. Test brzd (butterfly) ukázal, že nic se vypínat nebude - naopak, bude potřeba přidat a to tak, že hodně. Po vytažení brzd Absolution vyplaval a po jejich stažení se naopak propadl, takže jsem se rozhodl přistávat bez nich. Nebylo to úplně ideální řešení, protože jsem pochopitelně neodhadl rozpočet, přeletěl jsem dráhu a doklouzal skoro až k trati. Suma sumárum jsem byl dlouhý asi o sto metrů. Naštěstí bylo přistání měkké a letadlu nic se nestalo.

O časech se dá jedině spekulovat, protože jsem si v rámci experimentů špatně nastavil stopky a ty tím pádem neběžely. Odhad byl zhruba dvě minuty motorového chodu a nějakých deset minut ve vzduchu (čtyři nastoupání do "střední" výšky).

Vítr zesiloval (přesně podle předpovědi) a já na nějaké pokračování ani neměl chuť (navíc bychom museli minimálně půl hodiny počkat než se nabijí baterie), tak jsme to ukončili s tím, že večer se ještě vrátíme.

Večer jsme nejdřív vyzvedli u sklenáře okno a někdy o půl šesté jsme byli na místě. Priorita byla jasná - Absolution. Mix brzdy - výškovka jsem oproti doporučení zdvojnásobil (z deseti na dvacet procent), zapnul mix křidélka - směrovka a nastavil stopky. Countdown pro motor - dvě minuty. Start v pořádku, vítr na rozdíl od rána foukal podél dráhy a ne napříč, takže i pro přistání měl člověk víc klidu. Mix křidélka - směrovka se projevil velice pozitivně, zatáčky už vypadaly více k světu. Test brzd ukázal, že korekce výškovkou je stále malá, ale už šlo brzdy použít při přistání. Jenom na regulaci jsem se zatím nezmohl a tak jsem byl o takových dvacet metrů krátký. Celkem se potvrdil prvotní odhad - z (necelých) dvou minut motorového letu byly čtyři nastoupání a celkem čtvrt hodiny ve vzduchu.

Pro druhý let jsem přidal brzdám dalších pět procent výškovky a do vzduchu. Už to nebyl až tak zálet jako seznamovací let. Brzdy lepší, bude to chtít ještě malinko přidat, ale to už bude potřeba ladit po procentech. Prvotní kovařina je za mnou a hlavně se už nemusím bát na plochách, kde je okolo méně místa - jako třeba v Nasavrkách. Přistání tentokrát slušné, nebýt toho, že osa přiblížení byla deset metrů ode mě, tak perfektní.

Okamžitě jsem se rozhodl ještě pro jeden let, vzal nabíječku a šel k autu. Nejdříve vybít, protože jsem chtěl zjistit kolik kapacity baterie jsem vlastně využil. (Z dopoledního létání jsem sice vybil přes pět set mAh, ale nevěděl jsem dobu letu.) Táta mezitím malinko laboroval se Skylinem, něco řešil s flaperony (které prakticky nevyužívá, protože Skyline má ještě brzdící klapku), ale nakonec jsme je nějak nastavili. Jenom ta diferenciace byla nějaká divná. Táta tedy vzlétl, ale po vypnutí motoru šel Skyline k zemi jako kámen, navíc zvláštním způsobem nalétával do zatáček. Jen tak tak se stačily vybít moje baterky a táta byl opět na zemi. Dal jsem baterky nabít a začli jsme laborovat se Skylinem. Nastavení flaperonů bylo celé nějaké zmatené, bylo potřeba ho úplně překopat (a tátova FX-18 není v programování zrovna uživatelsky nejpřívětivější a návod jsme neměli).

Celé to smrdělo, táta byl pomalu přesvědčený, že se muselo přeprogramovat rádio, já zase tvrdil, že to by se spíš nastavení letadla rozpadlo, než by se vlastně otočil mix. Hádali jsme se pěkně - já přistupoval k programování metodou pokus omyl, což bylo pro tátu moc rychlé a nestačil mě sledovat. Ale v určitém momentě mně to došlo - a mělo mi to dojít dřív. Všechno sedělo - otočené flaperony i ta divná diferenciace. "Nemáš prohozená prohozené kabely křidélek?", zeptal jsem se. Podívali jsme se - a byly. Zkrátka - i popisky čísly nejsou úplně ideální. Barevné rozlišení je (podle mého) o něco lepší, ale nejlepší je zkrátka jeden konektor, který otočit ani nelze.

(Foto táty se Skylinem je ilustrační a pochází z dopoledne. Večer nebyla na focení nálada.)

Mezitím se staly dvě věci - nabily se mi baterky a přiblížila se k nám přeháňka - předzvěst blížící se fronty. V průběhu rozhodovacího procesu jestli letět nebo ne se přiblížila docela a najednou nebylo co řešit a balili jsme jako o život.

Prokletí žlutočerveného Škorpiona

(Osnice) Táty byl přes den v práci, já makal na Absolutionovi a přitom nabíjel baterky. Do do Osnice jsme vyrazili chvíli poté, co táta dorazil z práce - jen co se nabil poslední pack, jelikož jsem v záchvatu pracovitosti nedával baterkám péči, jakou by zasluhovaly.

V Osnici jsme se ještě stavili u Mirka Potůčka, já si konečně prohlédnul Zippera - historický model kategorie Texaco. Momentálně uzemněný kvůli bouračce na ME historických modelů na Slovensku. (A taky kvůli stávkujícímu motoru - MVVS předělané na detoňáka a víceméně příčně havárie.)

Na place jsme nejdřív vybalili větroně - já klasicky Iona, táta Skylina. Polétání vcelku klasika, nijak zvlášť to nenosilo a čas byl nějak standardní - něco málo pod půl hodiny. Přistání taky nic moc, obrovskou louku zorali a teď na ní roste ječmen, a menší je malebně rozdělena dvěma hromadami hnoje, takže jsou vlastně k dispozici tři dráhy, dvě z toho ale poměrně úzké.

Já si dal po letu pauzu, táta sbalil Skylina a začal sestavovat Presidenta a do toho dorazil Mirek se Škorpionem (jiným Texacem), poháněným pro změnu čtyřtaktem Saito, a dalším historikem na Atoma 1,8. Táta si dvakrát skočil s Presidentem a Mirek mezitím dával dokupy své stroje, ale jen co zapnul Škorpiona, tak zjistil, že mu nechodí směrovka. Klasická situace, co doma chodí, na letišti stávkuje. Chvíli jsem to s ním řešil, přes druhý model jsme eliminovali chybu vysílače, pak mi táta vrazil baterky z Presidenta na nabití a začal se Mirkovi věnovat sám. Když jsem se vrátil od auta, tak to nějak rozchodili. Ale jen co jsme odstěhovali Škorpiona na start (Mirek chtěl startovat ze země, jako na závodech), servo začalo stávkovat znovu - zřejmě vadný kontakt v přijímači.

Jít do vzduchu s takovým érem by bylo riskantní, takže Škorpion byl pro dnešek zavržen a přišla řada na druhý stroj. Ten chodil bez problémů, zato let už takový nebyl. Zvedl se totiž vítr a táta, kterému Mirek na chvíli éro půjčil, zjistil, že proti větru to jaksi neletí. Zbaběle tedy hodil vysílač zpátky Mirkovi a ten se snažil probojovat směrem k nám. Moc to nešlo, letoun byl od nás zhruba sto metrů vzdušnou čarou a šel víceméně kolmo dolů. S tátou jsme nakonec nevydrželi a vyrazili směrem k poli, kde jsme čekali na přistání. U země byl vítr malinko slabší, takže letadlo se nakonec probojovalo na kraj pole. (Hledat ho v třičtrvtěmetrovém obilí by byla chuťovka.) Škody veškeré žádné, takže nakonec pohoda.

Pak už se nekonalo nic, blížila se k nám jakási přeháňka a bylo už dost pozdě, tak jsme se sbalili. Táta měl trochu strach z bouřky - oprávněný, protože když už jsme byli sbalení, tak se na sever od nás zablesklo. Takže nakonec už jen fotky Mirkových historiků - rozpracovanost na place a předek Škorpiona.