Mezi kopci

(Mezihoří) Některé cesty za svahovým létáním nejsou úplně přímé a tohle byla jedna z nich. Původně jsme počítali s Osečany, ale místo západu foukalo spíš od jihozápadu a to už na Osečany není. Sice jsme tam původně vyjeli, ale v Jílovém nás chytil Tomášův telefonát, že jet do Osečan nemá smysl a oni (tj. Tomáš a Láďa Mareček) jedou do Mezihoří kousek od Čerčan. Po úspěšném setkání v Poříčí nad Sázavou nás Tomáš s Láďou odnavigovali na místo. Tam jsme si ještě dali malou terénní vložku, když jsme se pokoušeli dojet až těsně pod louku. My s tátou jsme zbaběle prchli a zaparkovali na kraji vsi, ale Láďa s Tomášem vozidlo statečně vytlačili na vysněné místo. My to měli dál, ale zase jsme nemuseli tlačit.

Kopec je skutečně luxusní - dá se létat cokoli od západu k jihu a Láďa říkal, že nad vesnicí se dá létat i při jihovýchodním větru. Jenom nám foukal přímo západ, takže jsme byli na úplném kraji, vpravo od nás hustý porost mladých borovic a my létali přímo nad nimi (respektive o něco za nimi - ale to jsme nevěděli). Letový program byl poměrně bohatý - Tomáš měl s sebou svoje staré F3J a Šohaje, Láďa dva F3B / F3F brusy (Furio a Big Birda) a my ty svoje chudinky - táta svého svaháka a já Iona, opraveného po ráně na Rané. Láďa Mareček mi půjčil nějaké olovo, takže jsem ani nemusel dovažovat bateriemi, ale zátěž ještě musím u tohoto stroje vyladit.

A nouze nebyla ani o dramatické okamžiky. Tátovi nějak nevyšlo přistání a sedal asi sto metrů od nás a z mého pohledu za hranou. Odnesly to kolíčky na křídlech, ale Tomáš s Láďou tátu ukecali, že to stačí přelepit isolepou a ještě poletí. A taky letěl. Láďa Mareček měl zase problémy uřídit Big Birda - a po přistání zjistil, že má vyčesané převody na servu výškovky. On s tím ale dokázal nejen letět, ale i slušně přistát. Tomáš nám předvedl několik nízkých průletů se Šohajem a já kromě trochy létání ještě fotil...

Mezi přeháňkami

(Koprník) Vcelku podle předpovědi nebylo počasí nic moc, ale vyrazili jsme s vědomím, že má být ještě hůř. První lety se nám podařilo dát ještě než začalo mrholit, ale po druhém jsme museli už letadla utírat. Pak bychom bývali byli jeli, ale objevil se tam další borec s Condorem Magic od Astry a začal z nás tahat rozumy. Navíc jsme s tátou byli zvědaví jak to létá, takže jsme ještě počkali. Trochu jsme mu poradili se seřízením a pak už jen létal a létal. (Ono pětitísícovky baterky něco vydrží). Navíc se lehce vyčasilo, a tak jsem nakonec nevydržel, dal jedny znovu nabít baterky a šoupnul jsem si třetí let. Ani jeden let nebyl nijak výjimečný - dvacet šest, dvacet dva a dvacet pět minut - ale polétání slušné. Jakou jsme skutečně měli kliku jsme zjistili, když jsme zajeli do Kněžmosta pro uzeniny - asi necelý kilometr od letiště byla silnice komplet mokrá.

Zastávka na cestě

(Mnichov) Vzhledem k tomu, že mi kvůli testům na novém nabíječi zbyly jedny nabité baterky a předpověď počasí na další dny byla víc než diskutabilní, stavil jsem se na cestě do Prahy na mnichovském letišti. Počasí parádní, jenom to moc nenosilo, takže vcelku běžných šestadvacet minut s Ionem. Subjektivně mi přišlo, že Ion jde lépe nahoru a baterky jsou rychleji vybité, ale přímé porovnání nemám, protože s Ionem jsem naposledy letěl v půlce srpna.

Létající laboratoř

(Mnichov) Konečně jsem se dotlačil a po pár experimentech doma jsem nacpal UniLog do Absolutiona jinak, než jako výškoměr. Trochu problém byl se senzorem otáček, protože u Absolutiona nemám (pořád ještě) chladící otvory.









Kabel k senzoru otáček jsem v prostoru kabiny přelepil univerzálním montážním prostředkem - izolační páskou. Stejně jsem chytil i samotný senzor. UniLog zůstal na stejném místě, kde funguje normálně jako výškoměr. Jenom malinko naštorc, protože dráty do něj vedou z obou stran.









Létání proběhlo vcelku normálně, pouze provoz byl poměrně hustý a hlavně na přistání jsem si musel dávat pozor na ostatní. Lety lepší průměr, poprvé dvacet a podruhé dvaadvacet minut. Výraznou termiku jsem chytil jen v prvním letu. Na grafech doma jsem zjistil, že otáčky jsou na grafu s největší pravděpodobností dvojnásobně. Osmnáct tisíc otáček motor s kV 1120 a změřeným napětím prostě točit nemůže. Na grafu z prvního letu jsou komplet proud, napětí, otáčky a výška, na druhém je jen výška a pro změnu vypočítaný výkon.










Z grafů lze mimo jiné vyčíst, že s čerstvými baterkami je k dispozici skoro 400 W výkonu a rychlost stoupání se blíží k 5 m/s, zatímco v posledním se výkon pomalu propadá pod 300 W a rychlost stoupání pod 4 m/s. Také je zajímavé, že baterky opředené spoustou pověstí - Sanyo 1700 SCR - potřebují více jak minutu aby se po zápřahu vzpamatovaly.

Jak nám nezafoukalo

(Osnice) Původně jsme měli v úmyslu jet někam na kopec, ale počasí rozhodlo proti - dlouho se držela mlha a vůbec nefoukalo. Nakonec jsme tedy vyzvedli Tomáše s Mefistem a jéčkem (protože co se týče svahového létání, tak je nekonečný optimista) a jeli jsme do Osnice a poměrně pěkně jsme si zalétali. Jednak se udělalo hezky, a pak to i celkem nosilo, takže já zaletěl s Absolutionem dvakrát pětadvacet minut - a zvlášť v prvním letu jsem litoval, že jsem půjčil výškoměr tátovi do Skylina. Jenom Tomáš laboroval s naprogramováním Mefista ve vysílači, což skončilo tím, že jsem mu v pauze mezi lety pomohl éro naprogramovat načisto ve volné paměti. Pak už byl spokojený i on.

Drevokocúr

Aneb kdopak to sklízí sousedům ořechy.

Pár fotek

Z procházek po okolí...

Muchomůrky

Nikoli bílé, ale červené. (Bakov, na náspu trati u stadionu.)

Víkend v Bakově

(Koprník) Výškoměr jsem přeprogramoval na automatické zapnutí a bylo to znát. Sice nemůžu vyčíst maxima a minima pomocí UniDisplaye, ale to stejně na place nepoužívám, takže je to jedno. Na oplátku se mi nestane, že bych výškoměr zapomněl zapnout.

V sobotu jsem se trefil do termiky hned v prvním letu a prvním nastoupání a bylo z toho krásných čtyřiatřicet minut. Už jsem doufal na hodinu, ale pak už to buď nenosilo nebo jsem se prostě netrefil a celková doba letu byla "jenom" čtyřicet osm minut. I dosažených 420 metrů výšky není úplně špatné. Zato druhý let byl splachovací - dvanáct minut, takže hodina celkem. Po dojmu z prvního letu jsem ani nedával nabíjet baterky, a tak jsem se sbalil a odjel.

Neděle probíhala odlišně. První let nic moc za šestnáct minut, takže baterky šly bez diskuse na nabíječ. Druhý let byl lepší - třicet minut, byť to nosilo klasicky do sluníčka. Zamrzelo jen přistání na asfalt, kdy jsem byl trochu krátký. Třetí byla kopie prvního - patnáct minut a na grafu pila.

Oba dva dny bylo krásně, ale docela chladno. Létal jsem v černé bundě a sundaval jsem ji až kolem poledního. Na ploše jsem se kupodivu potkal jen s jedním borcem - v sobotu jsme se akorát vystřídali, ale v neděli přijel o něco dřív a tak jsme i trochu pokecali. V sobotu tam byl sám do čtyř a přitom říkal, že o týden předtím tam byla spousta lidí...

(Vlevo graf z prvního sobotního letu, vpravo z druhého nedělního.)

-- MARK --

(Mnichov) Oproti minulému víkendu bylo tentokrát počasí na jedničku s hvězdičkou. Jak je již mým dobrým zvykem, nijak jsem nespěchal a kolem poledního jsem byl na letišti. Hned bylo vidět, že se místní připravují na nadcházející Oktoberfestpokal - a to jak organizačně, tak i sportovně. Na první let jsem se v naprosté pohodě vešel do skupinky větroňů poletujících v termice, ale let samotný byl dost bídný. V prvním nastoupání jsem něco málo vychytal, ale další dvě byly vyloženě splachovací a přistával jsem po dvanácti minutách. Navíc jsem zapomněl zapnout výškoměr, tak ani nevím, jak jsem stoupal.

Před druhým letem si místní postavili báze na rychlost a rozhodně se bylo na co dívat. Vítr navíc foukal (pokud tedy foukal) z boku a tak byly obvyklé fáze startu z navijáku obohaceny o nálet v relativně malé výšce do strany a teprve potom začal pilot stoupat. Chvíli jsem okukoval a pak do mě jeden z místních lehce zaryl a já tedy vrazil baterky do stroje, zapomenul zapnout výškoměr a odstartoval. Naštěstí jsem si vzpomněl relativně včas a výškoměr zapnul hned po vypnutí motoru. Kvůli bázím jsem měl poměrně omezený prostor, ale vůbec to nevadilo. Létal jsem směrem k výstavišti a nosila prakticky celá obloha. Jenom sledování letadla na hranici viditelnosti bylo dost únavné. S nastoupáním jsem se krásně trefil do okamžiku, kdy místní tahali zpátky silony, takže jsem měl volno po celé ploše.

Druhé nastoupání bylo kopií toho prvního - s tím, že jsem létal asi o minutu déle. V obou případech to navíc bylo tak, že jsem přestal kroužit a víceméně cíleně z termiky "vypadnul".
Poté jsem využil klidu na ploše a sedl. Sice by se dalo létat asi i hodinu, protože jsem měl nalétáno jen minutu dvacet motorového letu a stejnou dobu by motor v pohodě běžel - doma jsem z baterek vybil krásných kulatých 1000 mAh. Ale pro daný okamžik jsem měl dost, a protože přijížděli další lidé, tak jsem raději vyklidil pole.

V Bakově

(Koprník) Teprve v pondělí se udělalo jakž-takž rozumné počasí, že se dalo létat. I tak jsme nabili jen po jedněch baterkách a rozjeli se na plochu. Ve finále to nebylo až tak hrozné, vítr sice foukal, ale žádnému z našich ér (Absolution & Skyline) to v zásadě nevadilo. Jenom létání s klapkami jsem rychle odpískal, přeci jen je Absolution s kompletně zakřivenou odtokovkou méně stabilní. Táta nalétal skoro půlhodinu, já nějakých šestnáct minut - a náznaky termiky tam byly. Pak mě ještě táta ukecal (ne že by to bylo něco těžkého) abych nabil a při druhém letu jsem si ještě dvě minuty přidal. Jenom jsem při nabíjení musel malinko zmasírovat i vysílač, který už byl jen kousek před signalizací. Naštěstí má PPI 2 dva nabíjecí kanály...

Vstup do škoního roku

(Slatina) Parta ze Slatiny vyhlásila akci "Vstup do školního roku" a tak jsme se s tátou rozhodli se tam po dlouhé době podívat. Na place už byl Kozel a pár dalších lidí, ale jinak bylo jasné, že největší účast bude až odpoledne - jenomže to už já musel zase do Mnichova. Navzájem jsme se pozdravili, pomohli Kozlovi s realizací "autobazaru" a pomalu rozbalili naše stroje - Absolutiona a Skylina. Já letěl celkem třikrát - lety to byly dvacet, třiadvacet a patnáct minut a v prvních dvou jsem si užil alespoň trochu termiky. Mezi lety se člověk rozhodně nenudil - bylo na co koukat. Ať už Hrochův Slow Poke, Kozlův Big Bird - byť toho jsem měl částečně v průběhu mého letu - vrtulník nebo dvojice Optima a Dion. Diona jsem si i hodil - resp. jsem ho udržel v ruce dost dlouho na to, aby se tomu dalo říkat odhoz. Z letiště jsme odjížděli akorát, když Roman upekl na grilu první maso...

-- MARK --

(Mnichov) Dal jsem tři lety s Absolutionem, pokaždé jsem dojil baterky absolutně na hranu - skoro až do vypnutí regulátoru. První dva lety po čtrnácti minutách, poslední osmadvacet. Nejlépe vyšelo úplně poslední nastoupání - z naprosto vydojených baterek jsem se dohrabal do stodvaceti metrů a dalších stošedesát nastoupal. Bohužel jsem měl v druhém letu vypnutý výškoměr.
Nechal jsem zapnutý kanál výškoměru a UniLog se prostě nenastartoval.

Pravidlo č. 34

Internetového obsahu - via xkcd.

Letecký den v Osnici

(Osnice) Po dlouhé době jsme se domluvili s Marťanem a Jirkou, jenom místo do Lochkova jsme v plné sestavě vyrazili do Osnice. Letecký park byl vskutku impozantní - Findeisovi s Easy Gliderem, Easy Starem a malým dmychadlovým Heinkelem 162 z EPP, táta komplet s větroni (Skyline a Lomikel) a historiky (Bojar, Start a President) a já s Absolutionem a Ionem. K tomu jsem si navíc pořídil nový foťák, který jsem chtěl otestovat v ostrém provozu.

Cestou jsme se ještě stavili u Mirka Potůčka a někdy před druhou jsme byli na place. S ničím jsme se moc nemazali - táta mi hodil Absolutiona a vzápětí se přidal on se Skylinem a Marťan s Easy Gliderem. Já toho ve vzduchu moc nedokázal a po sedmnácti minutách jsem přistával. Samo přistání nic moc, několik hromad hnoje tvoří docela solidní překážkovou dráhu. Po přistání jsem dal baterky na nabíječ a chvíli se věnoval focení. Stihl jsem akorát Jirku s Easy Starem na startu a tátu s Marťanem na přistání.

Další kolo byl malý Heinkel na dmychadlo. Výkonu na rozdávání to nemá, ale rozhodně je to zajímavý stroj na vyblbnutí. Dokonce i pár fotek mi z toho vyšlo. Aby se nehádali, dali si Marťan i Jirka každý po letu.

Pak jsem si střihnul další let - a to bylo ono. Kroužení v termice s Marťanem, třemi čápy a jedním dravcem bylo nádherné, stejně jako dosažená výška, která šla ke čtyřem stům metrům. Doba letu - 37 minut - jedním slovem paráda. Po takovém letu jsem si tak jako tak potřeboval odpočinout, takže i druhé baterky šly na nabíječ a já fotit. Tentokrát jsem měl k dispozici tátova Presidenta (start), Marťanova Easy Glidera (v letu) a Jirkova Easy Stara (start). Úspěšnost střídavá, fotky Easy Stara a Easy Glidera mi vcelku vyšly, Presidenta jsem bohužel dost rozmazal.

V dalším kole jsme byli opět ve třech v termice - já, Marťan a táta. Ten pro změnu s Lomikelem. Už se mi tak nedařilo. Sice jsem jednou nastoupal dost vysoko, ale pak to nosilo jen někde a ještě jenom kousek nad zemí a dalo to "jen" dvacet minut. Výškoměr jsem si zapomněl zapnout a tak ani nevím jak vysoko jsem byl. Po přistání jsem ještě stihl vyfotit tátovi Lomikela při dosednutí.

Pak začal táta chystat Bojara a přijel Mirek Potůček se Zipperem, fotil jsem jak přípravy obou, tak pak tátův let a pomalu mi bylo jasné, že poslední nabité baterky asi vybiju až doma. Zase jsem měl příležitost vychutnat si skoro čtyřicetiminutový(!) let majestátního Zippera. To už se připozdívalo a my museli domů za dalšími povinnostmi.

Fotky z celé akce jsou tady. Marťan nalétal asi hodinu a půl - prostě ďábel.

-- MARK --

(Mnichov) Středeční volný den jsem potřeboval dodělat svahového Iona do alespoň osaditelného stavu, a tak bylo dopoledne zasvěceno broušení laminátu. Odpoledne jsem ale nabil, hodil do auta obě éra a vyjel. Nejdřív jsem dal dohromady Absolutiona. Na place bylo pár lidí a nebyl tedy problém s hozením. Jenom se víceméně opakovala situace před měsícem - poměrně foukalo a z letu nebylo nic moc. Výškoměr jsem zapomněl zapnout, tak ani data z letu nebyly. Jinak průměr - patnáct minut, přistání krátké, ale na hranu plochy.

Než bych se znovu týral s Absolutionem, raději jsem ho rozebral, složil Iona a strčil do něj výškoměr. Tentokrát jsem ho zapnul, ale výsledek nic moc. Dvakrát jsem se na chvilku chytil, ale jinak to bylo nahoru a dolů a přistával jsem po pětadvaceti minutách. Přistání bylo tentokrát na druhou hranu plochy, až jsem si skoro říkal, že ji přeletím.

A ze všeho nejhorší jsou...

Plši! A že se jich letos urodilo. Hradecký s Lubošem jich chytili osm, my jen čtyři. Na obrázcích je číslo jedna vypuštěné u dvora a čtyři vypuštěné v oboře, kde světelné podmínky můj Ixus příliš nepobral.

Nasavrky III.

(Nasavrky) Mirek už měl Rytmuse opraveného a tak jsme znovu vyrazili ke Kvítku. Já si šoupnul dva lety s Absolutionem, kdy jsem zkoušel stoupat výš než minule. To nebyl problém, jenom těch vyšších nastoupání je logicky méně. V prvním letu pět nastoupání do výšky 150 - 180 metrů, při druhém letu o jedno stoupání méně, zato však pokaždé přes dvěstě metrů. Časy šestnáct a osmnáct minut nebyly nic extra.

Mirkova Rytmuse jsme ještě jednou prošli a na můj popud Mirek výrazně potlačil výškovku. Pak už šel model do vzduchu. Pilot byl všechno možné, jen ne klidný, ale tentokrát se to obešlo bez bouračky. Mirek s modelem nastoupal (tentokrát musel tahat - důsledek mé aktivity), vypnul motor a přešel do pěkného kluzu. Všechny nás překvapilo, jak pomalu dvoukilový(!) model letí. Mirek neriskoval zapnutí motoru v letu a raději přistál. Brzdící klapky fungují na Rytmusovi prakticky stejně jako na o metr větším Absolutionovi. Mirek pak dal ještě dva lety podle stejného schématu - nastoupat a doklouzat - a při každém letu byl klidnější. Táta opět létal se Skylinem a Lomikela nechával odpočívat.

Nasavrky II.

(Nasavrky) Další kolo létání přišlo na řadu v pondělí. Mirek ještě nestihl opravit Rytmuse, takže si vzal starého Filipa a upravil vysílač tak, aby mohl trénovat ovládání motoru přepínačem. Já si vzal s sebou UniLog, abych konečně zjistil, jak vysoko vlastně létám. Foukalo poměrně silně a hlavně blbým směrem - od jihu přes kopec - takže nějaké zvláštní výkony se nedaly čekat. Přesto jsem na první let vzal Absolutiona, hlavně kvůli výškoměru. Let čtvrt hodiny, což je celkem standard. Graf z výškoměru ukázal šest nastoupání v rozmezí 130-150 metrů.

Kvůli větru a taky ze zvědavosti jsem vzal na druhý let Iona. Potvrdilo se, že podmínky nic moc, naletěl jsem jenom osmnáct minut z osmi nastoupání. Ion ale stoupá výš - dosažené výšky se pohybovaly v mezi 160 a 200 metry. Zajímavé je, že první stoupání mám nejvýš - jak u Iona, tak i u Absolutiona. Táta létal se Skylinem, ale i jeho postihlo "splachovací" počasí a výkony nic moc. Mirek vylétal úspěšně všechny svoje baterky s Filipem, ovšem jeho hlavní cíl nebylo nalétat co nejvíc, ale dostat do ruky plyn na přepínači a to si splnil.

Nasavrky I.

(Nasavrky) Hned první den na chatě a už jsme byli u Kvítku. Program jsme měli naplánovaný bohatý - já s sebou měl Absolutiona a Iona jako zálohu, táta Skylina a Lomikela a Mirek chtěl zalétnout Rytmuse. Ještě se na nás jeli podívat Honza s Bětkou, kteří chtěli konečně vidět nějaké letecké neštěstí.

První na řadě jsem byl já s Absolutionem a konečně jsem se dostal k testu klapek. Vztlaky (klapky dolů) jsou skutečně znát, éro je pomalejší. Zase nezpomalí okamžitě, tři kila jsou celkem znát. Klapky nahoru mi moc efektivní nepřišly, ale táta na to měl opačný názor. Let to byl zatím nejdelší, úžasných dvacet minut. S přistáváním na velkém prostoru mám vždycky trochu problém, ale brzdy má Absolution extrémně účinné a tak jsem byl na přistání krátký. Z mého pohledu prima, z pohledu diváků nuda a šeď.

Další byl na řadě táta se Skylinem a začaly se dít věci. Pár vteřin po odhozu vypnul motor a bylo potřeba ihned přistát. Celá věc byla o to složitější, že jsme stáli prakticky na vršku, který se ve směru odhozu svažoval poměrně prudce k osadě Kvítek. Táta zvolil jedinou možnou variantu, vršek oblétl a přistál po větru a z kopce poměrně daleko. Éru se nic nestalo a příčina byla poměrně jasná. Když přehazoval baterky na nabíječce, tak nad tím uvažoval tak dlouho až na nabíječ vrátil ty nabité. Do nich se samozřejmě nenabilo prakticky nic a tak vzal "nabité" baterky a tyhle dal naštvaně vybít. (Při přehazování jsem ho viděl a mezi třemi osmičlánky mi připomněl skořápkáře na Smíchovském nádraží.) Ještě, že tam byl brácha s Bětkou na kolech. Posadil jsem se na kolo, od Mirka si půjčil tašku, do ní dal tátovy baterky, nabíječku a jel jsem k autu nabíjet.

Došlo na zlatý hřeb večera - zálet Rytmuse. Ještě všechno několikrát kontrolujeme a dohadujeme se, kdo bude házet a kdo bude Mirkovi chytře radit. Plán je klasický, nastoupat do nějaké rozumné výšky a tam vyzkoušet jak se vlastně Rytmus ve vzduchu chová. Odhození, stoupá pěkně, ale je potřeba ho dost tlačit a na to není Mirek zvyklý, navíc ještě nemá v ruce citlivost kormidel. Další problém je ovládání motoru na přepínači, tohle si já odzkoušel na Ionovi a také jsem si kolikrát vysunul brzdy místo vypnutí motoru. Tohle přesně se Mirkovi stalo také, reflexy prostě fungují rychleji než mozek. Výška po ustálení nebyla nic moc a na motor si už Mirek v danou chvíli netroufal. Ve finále skončil přistáním podél spodní hrany louky směrem na pole. Ne to, že přistával přes sto metrů od nás, to nebylo tak zlé, bohužel ale trefil na poli nějaký kámen a odnesla to vrtule a trup se štípnul ve švu. V zásadě nic kritického, ale s dalšími pokusy byl konec.

Já si pak dal další let s Absolutionem a prakticky jsem okopíroval ten první. Jediné, co by tak stálo za zmínku, byla hvězda při přistání, kdy jsem svlékl ucho křídla. (Byl jsem, jako v prvním letu, opět krátký.) Pořád nemůžu uvěřit, že se jinak na křídle nic nestalo. Nakonec si zalítal táta se Syklinem alespoň na jedny baterky. Přistával až po západu slunce.

V sobotu večer a v neděli ráno

(Mnichov) Přes týden zima a déšť, o víkendu slunce a vedro na padnutí. I takové může být letní počasí. V sobotu jsem chtěl na letiště dorazit tak na šestou a nakonec jsem byl rád, že jsem v šest vyjel. Ani jsem nebral Absolutiona, jel jsem jenom s Ionem. Na místě akorát jeden člen, jinak nikdo - nejspíš je vyhnalo vedro. (Neděle ukázala, že ano.) Borec navíc chtěl jet domů, takže jsem si akorát jednou skočil s Ionem. Termika nic moc, takže z toho bylo necelých pětadvacet minut. Přistání v bezvětří trochu dlouhé, Ion se mi v doběhu zastavil o vzrostlou trávu na kraji dráhy.

V neděli jsem dorazil na plac někdy po desáté, tentokrát s plným vybavením. Proti sobotě nemilé překvapení - poměrně ostrý východní vítr. I tak jsem se rozhodl letět hned s Absolutionem. Jeden místní mi ho hodil a letěl jsem. Kvůli větru nebylo nic moc ani z termiky a původní záměr otestovat vztlakové klapky taky nebyl úplně reálný. Vyzkoušel jsem jenom klapky nahoru pro zlepšení pronikání proti větru, ale výsledek nebyl moc přesvědčivý. Klasické vztlaky jsem ani nepoužil. Rozpočet na přistání jsem malinko podcenil a jen tak tak jsem dotáhl Absolutiona na dráhu.

Motorový let jsem protáhl na dvě a třičtvrtě minuty a ani potom regulátor nevypnul. (Z baterií jsem vybil ještě 208 mAh, zřejmě je by šlo jít až na tři minuty, otázka je jak výkonný bude pohon v poslední fázi. Já použil baterky nabíjené v sobotu večer a nic moc.) Motor a baterky byly po přistání dost teplé, na chlazení budu muset ještě zapracovat.

Kvůli větru - na seznamovací lety s novým strojem skutečně nebyly ideální podmínky - jsem Absolutiona složil a vybalil Iona. S ním jsem si dal víceméně klasických pětadvacet minut, ovšem za cenu vydojení pohonných akumulátorů na minimum. To vše díky tomu, že jsme se sešli tři na přistání ve zhruba stejném čase a první z nás přistání opakoval. Já byl asi o osmdesát metrů krátký - na případné opakování nebyla šťáva.

Baterky z Absolutiona jsem dal vybít a pak nabít a mezitím jsem okukoval ostatní éra. Vcelku bylo jasné, že i dneska se lidi rozprchnou před sluncem a tak jen co byly baterky nabité, jsem je vrazil do Iona a šel do vzduchu. S termikou zase nic moc, jednou jsem se chytil ve větší výšce, ovšem párkrát to bylo vyloženě nahoru a dolu. Na přistání jsem měl tentokrát dost času a prostoru (byl jsem sám, ostatní odjeli ještě když jsem létal), ale i tak jsem Iona na dráhu nedotlačil a přistál těsně před prahem dráhy. Celkový čas - dvaadvacet minut.

Kolik legrace...

...si člověk může užít s obyčejným svinovacím metrem.

Někdy se zadaří...

(Koprník) ...a jindy zase ne. Když jsem v neděli vybalil Absolutiona z bedny, zjistil jsem, že mám vypínač RC vybavení v poloze "ON". Krátký test potvrdil to, čeho jsem se bál - přijímačové baterky jsou vybité. Po připojení k nabíječce se ukázalo 3,6 V, což je opravdu málo. Takže jsem je dal na nabíječku aby se alespoň trochu vzpamatovaly a se slzou v oku vybalil Iona. (A to jsem si ho původně ani nechtěl brát!)

Tím jsem si trochu spravil chuť. V obou letech jsem se párkrát chytil v termice, jednou se mi dokonce povedlo vytočit stoupák až od země a jednou jsem šel z termiky ve výšce natlačený a na brzdách. Při prvním přistání jsem byl dost krátký a snaha vykompenzovat to při druhém se mi trochu vymkla a po přeletu travnatého pásu jsem posadil Iona na asfalt, čímž mu přibylo zase pár šrámů. Táta si konečně v klidu zalétal s přeprogramovaným Skylinem.

Zálet Absolutiona

(Koprník) Úterý - jediný den s relativně obstojnou předpovědí na létání. Takže jsme ráno sbalili stroje a vyrazili do Koprníku. Na zálet asi nejlepší plac co mám k dispozici. Vítr vál o něco silněji než by mi bylo milé, ale stejně jsem si chtěl nejdřív skočit s Ionem, abych se trochu uklidnil. To se mi vcelku vydařilo, až na přistání, kdy jsem byl dost krátký. Táta mezitím létal se Skylinem.

S ohledem na vítr jsem trochu váhal, ale nakonec jsme usoudili, že by to jít mohlo a tak nastal zlatý hřeb - dal jsem Absolutiona dohromady, všechno ještě několikrát překontroloval, vypnul mix křidélka - směrovka a ověřil si vypínač mixu brzdy - výškovka pro případ, že by nastavená výchylka byla moc velká. Pak už jsem neměl na vybranou - zapnul jsem motor, táta se rozeběhl, hodil - a ono to letí! A vcelku samo. Na trimy jsem ani nemusel sáhnout, jenom při motorovém letu občas přitáhnout (Iona musím dost tlačit).

Po vypnutí motoru přišlo první zjištění - stejně jako u Iona musím před vypnutím motoru potlačit. Letový projev byl trochu neučesaný, chtělo by to buď změnu diferenciace nebo práci se směrovkou, na kterou ale nejsem zvyklý. Popř. mix křidélka - směrovka, ale ten jsem vypnul a zapínat ho hned při prvním letu se mi ho nechtělo. Test brzd (butterfly) ukázal, že nic se vypínat nebude - naopak, bude potřeba přidat a to tak, že hodně. Po vytažení brzd Absolution vyplaval a po jejich stažení se naopak propadl, takže jsem se rozhodl přistávat bez nich. Nebylo to úplně ideální řešení, protože jsem pochopitelně neodhadl rozpočet, přeletěl jsem dráhu a doklouzal skoro až k trati. Suma sumárum jsem byl dlouhý asi o sto metrů. Naštěstí bylo přistání měkké a letadlu nic se nestalo.

O časech se dá jedině spekulovat, protože jsem si v rámci experimentů špatně nastavil stopky a ty tím pádem neběžely. Odhad byl zhruba dvě minuty motorového chodu a nějakých deset minut ve vzduchu (čtyři nastoupání do "střední" výšky).

Vítr zesiloval (přesně podle předpovědi) a já na nějaké pokračování ani neměl chuť (navíc bychom museli minimálně půl hodiny počkat než se nabijí baterie), tak jsme to ukončili s tím, že večer se ještě vrátíme.

Večer jsme nejdřív vyzvedli u sklenáře okno a někdy o půl šesté jsme byli na místě. Priorita byla jasná - Absolution. Mix brzdy - výškovka jsem oproti doporučení zdvojnásobil (z deseti na dvacet procent), zapnul mix křidélka - směrovka a nastavil stopky. Countdown pro motor - dvě minuty. Start v pořádku, vítr na rozdíl od rána foukal podél dráhy a ne napříč, takže i pro přistání měl člověk víc klidu. Mix křidélka - směrovka se projevil velice pozitivně, zatáčky už vypadaly více k světu. Test brzd ukázal, že korekce výškovkou je stále malá, ale už šlo brzdy použít při přistání. Jenom na regulaci jsem se zatím nezmohl a tak jsem byl o takových dvacet metrů krátký. Celkem se potvrdil prvotní odhad - z (necelých) dvou minut motorového letu byly čtyři nastoupání a celkem čtvrt hodiny ve vzduchu.

Pro druhý let jsem přidal brzdám dalších pět procent výškovky a do vzduchu. Už to nebyl až tak zálet jako seznamovací let. Brzdy lepší, bude to chtít ještě malinko přidat, ale to už bude potřeba ladit po procentech. Prvotní kovařina je za mnou a hlavně se už nemusím bát na plochách, kde je okolo méně místa - jako třeba v Nasavrkách. Přistání tentokrát slušné, nebýt toho, že osa přiblížení byla deset metrů ode mě, tak perfektní.

Okamžitě jsem se rozhodl ještě pro jeden let, vzal nabíječku a šel k autu. Nejdříve vybít, protože jsem chtěl zjistit kolik kapacity baterie jsem vlastně využil. (Z dopoledního létání jsem sice vybil přes pět set mAh, ale nevěděl jsem dobu letu.) Táta mezitím malinko laboroval se Skylinem, něco řešil s flaperony (které prakticky nevyužívá, protože Skyline má ještě brzdící klapku), ale nakonec jsme je nějak nastavili. Jenom ta diferenciace byla nějaká divná. Táta tedy vzlétl, ale po vypnutí motoru šel Skyline k zemi jako kámen, navíc zvláštním způsobem nalétával do zatáček. Jen tak tak se stačily vybít moje baterky a táta byl opět na zemi. Dal jsem baterky nabít a začli jsme laborovat se Skylinem. Nastavení flaperonů bylo celé nějaké zmatené, bylo potřeba ho úplně překopat (a tátova FX-18 není v programování zrovna uživatelsky nejpřívětivější a návod jsme neměli).

Celé to smrdělo, táta byl pomalu přesvědčený, že se muselo přeprogramovat rádio, já zase tvrdil, že to by se spíš nastavení letadla rozpadlo, než by se vlastně otočil mix. Hádali jsme se pěkně - já přistupoval k programování metodou pokus omyl, což bylo pro tátu moc rychlé a nestačil mě sledovat. Ale v určitém momentě mně to došlo - a mělo mi to dojít dřív. Všechno sedělo - otočené flaperony i ta divná diferenciace. "Nemáš prohozená prohozené kabely křidélek?", zeptal jsem se. Podívali jsme se - a byly. Zkrátka - i popisky čísly nejsou úplně ideální. Barevné rozlišení je (podle mého) o něco lepší, ale nejlepší je zkrátka jeden konektor, který otočit ani nelze.

(Foto táty se Skylinem je ilustrační a pochází z dopoledne. Večer nebyla na focení nálada.)

Mezitím se staly dvě věci - nabily se mi baterky a přiblížila se k nám přeháňka - předzvěst blížící se fronty. V průběhu rozhodovacího procesu jestli letět nebo ne se přiblížila docela a najednou nebylo co řešit a balili jsme jako o život.

Prokletí žlutočerveného Škorpiona

(Osnice) Táty byl přes den v práci, já makal na Absolutionovi a přitom nabíjel baterky. Do do Osnice jsme vyrazili chvíli poté, co táta dorazil z práce - jen co se nabil poslední pack, jelikož jsem v záchvatu pracovitosti nedával baterkám péči, jakou by zasluhovaly.

V Osnici jsme se ještě stavili u Mirka Potůčka, já si konečně prohlédnul Zippera - historický model kategorie Texaco. Momentálně uzemněný kvůli bouračce na ME historických modelů na Slovensku. (A taky kvůli stávkujícímu motoru - MVVS předělané na detoňáka a víceméně příčně havárie.)

Na place jsme nejdřív vybalili větroně - já klasicky Iona, táta Skylina. Polétání vcelku klasika, nijak zvlášť to nenosilo a čas byl nějak standardní - něco málo pod půl hodiny. Přistání taky nic moc, obrovskou louku zorali a teď na ní roste ječmen, a menší je malebně rozdělena dvěma hromadami hnoje, takže jsou vlastně k dispozici tři dráhy, dvě z toho ale poměrně úzké.

Já si dal po letu pauzu, táta sbalil Skylina a začal sestavovat Presidenta a do toho dorazil Mirek se Škorpionem (jiným Texacem), poháněným pro změnu čtyřtaktem Saito, a dalším historikem na Atoma 1,8. Táta si dvakrát skočil s Presidentem a Mirek mezitím dával dokupy své stroje, ale jen co zapnul Škorpiona, tak zjistil, že mu nechodí směrovka. Klasická situace, co doma chodí, na letišti stávkuje. Chvíli jsem to s ním řešil, přes druhý model jsme eliminovali chybu vysílače, pak mi táta vrazil baterky z Presidenta na nabití a začal se Mirkovi věnovat sám. Když jsem se vrátil od auta, tak to nějak rozchodili. Ale jen co jsme odstěhovali Škorpiona na start (Mirek chtěl startovat ze země, jako na závodech), servo začalo stávkovat znovu - zřejmě vadný kontakt v přijímači.

Jít do vzduchu s takovým érem by bylo riskantní, takže Škorpion byl pro dnešek zavržen a přišla řada na druhý stroj. Ten chodil bez problémů, zato let už takový nebyl. Zvedl se totiž vítr a táta, kterému Mirek na chvíli éro půjčil, zjistil, že proti větru to jaksi neletí. Zbaběle tedy hodil vysílač zpátky Mirkovi a ten se snažil probojovat směrem k nám. Moc to nešlo, letoun byl od nás zhruba sto metrů vzdušnou čarou a šel víceméně kolmo dolů. S tátou jsme nakonec nevydrželi a vyrazili směrem k poli, kde jsme čekali na přistání. U země byl vítr malinko slabší, takže letadlo se nakonec probojovalo na kraj pole. (Hledat ho v třičtrvtěmetrovém obilí by byla chuťovka.) Škody veškeré žádné, takže nakonec pohoda.

Pak už se nekonalo nic, blížila se k nám jakási přeháňka a bylo už dost pozdě, tak jsme se sbalili. Táta měl trochu strach z bouřky - oprávněný, protože když už jsme byli sbalení, tak se na sever od nás zablesklo. Takže nakonec už jen fotky Mirkových historiků - rozpracovanost na place a předek Škorpiona.

Absolution

Konečně jsem se dokopal k tomu abych dal dokupy základní informace o mém novém přírůstku, takže: stručný popis a pár fotek ze stavby.

"Poprvé" na Slatině

(Praha / Slatina) Po velmi dlouhé době jsem se konečně zase podíval na Slatinu. A dokonce s érem. Když nepočítám kratičký pokus s Minitornádem, tak vlastně poprvé. A vcelku se to vydařilo, sice chvílemi to vypadalo na déšť (a snad i spadlo pár kapek) a foukalo akorát přes haldy, ale dal jsem dva lety s Ionem, první k půl hodině, druhý o pár minut kratší, a při obou přistáních jsem se vešel na dráhu (ale pokaždé jsem byl o něco krátký). Jediná skvrna na kráse byla, že mě ve druhém letu vypípal vysílač na vybité baterie. Táta dal jeden let s Lomikelem, mezitím jsme pokoukali na ostatní modeláře (kterých nebylo nijak moc) - pěkné nedělní polétání.

Večer na Majzláku

(Nasavrky) Vzhledem k programu bylo létání mírně nejisté a když nás hrozící bouřka zahnala s grilem pod střechu, tak jsme to prakticky odpískali. Ale po jídle se udělalo překvapivě pěkně, Luboš nás vyhecoval, táta zavolal nahoru Mirkovi a ve finále jsme šli na Majzlák. Létání to bylo zajímavé - sice to prakticky nenosilo, ale dole pod námi byly stále vidět dešťové mraky. Nalétal jsem zhruba pětadvacet minut a časy ostatních taky nic moc. Jediný Mirek měl s sebou víc baterek než jedny, ale Filip na stařičké články moc nevydrží. Luboš fotil takže výhledově by mohly přibýt nějaké fotky.

-- MARK --

(Mnichov) V sobotu jsem si musel trochu upravit domácnost a v neděli po snídani jsem vyjel na plac. Nebylo to až tak šťastné, protože tam bylo poměrně dost lidí s větroni. Měli natažené navijáky, což by tak nevadilo, bylo to prakticky na kraji dráhy za zády, a gumicuk, ten ovšem pro změnu opačné straně dráhy, kde se létá. Dal jsem jeden let s Ionem, když zrovna bylo ve vzduchu klidněji. Nalétal jsem necelou půl hodinu a přistání - na dráhu jsem se vešel, ale bylo to už dost těsné. Pak se ale začli intenzivně létat na gumicuku a lidé stáli na dráze. Chvíli jsem váhal jestli ano nebo ne, ale pak jsem se rozhodl pro druhou možnost a zabalil to. Přeci jen zbýval na přistání pouze úzký koridor a se svým pilotním uměním jsem nehodlal riskovat. A létat vystresovaný z toho, jak budu přistávat, také není ono.

Na Rané

(Raná u Loun) Předpověď na sobotu slibovala hodně větru, takže nás vůbec nepřekvapilo, že se ozval Tomáš. Foukat mělo víceméně od západu a Tomáš nahodil nějaký kopec poblíž Rané. Foukalo skutečně hodně a chvíli jsme i váhali jestli vyrazíme, ale nakonec jsme vyjeli. Když jsme dojeli k Rané, tak i Tomáš usoudil, že je větru až moc a navrhl výlet na Ranou. Už při výstupu od skleníku byl vítr citelný - a to jsme šli vlastně v závětří. V sedle nabral vítr na obrátkách, zato se nám otevřel nádherný výhled do kraje. Jako bonus jsme mohli sledovat dospělé éro - Blaníka - jak svahuje. Létal tak blízko u nás, že se dal fotit i mým kompaktem. Bohužel kompakt nemá zrovna ideální autofocus a tak je výtěžnost trochu menší. Proti větru se moc nechtělo ani velkému a těžkému Blaníku, takže bylo jasné, že na naše modely musíme počkat, až se vítr trochu umírní.

Po sestupu z Rané (bez kyslíkových přístrojů, zato však s přírodním přeplňováním), jsme vyrazili dál k vytyčenému svahu u obce Bečov. Tam byli dva Tomášovi známí s dvěma dětmi a čtyřmi kompozitovými stroji (dvakrát Sting, dvakrát Beach). Stroje jim chodily nádherně, bohužel nás odsoudil vítr jen do rolí statistů. Tudíž jsme jen okouněli a doufali, že se vítr uklidní. To se ale nestalo, a zatímco druhá parta balila, přišla slušná přeháňka a zahnala nás do auta. V tom momentě jsme vyměkli a vyrazili zpět.

Jenomže kousíček za Bečovem jsme z přeháňky vyjeli, Tomášovi otrnulo a navrhl, že bychom se ještě mohli podívat na cvičnou louku na úpatí Rané. Táta byl proti, já chtěl vyzkoušet větroňářský trup na Iona tudíž byl víceméně pro, a jeli jsme. Nad loukou kdosi pěkně vodil jakousi polomaketu větroně a vítr na úpatí nevypadal tak hrozně. Tomáš navrhl ať dáme éra dohromady už u auta. Prozíravě, na kopci bych se asi neodvážil. (Jak jsme totiž lezli s éry nahoru, abychom si vyjasnili kanály, vítr nápadně zesiloval.)

Z kohosi se vyklubal asi tak patnáctiletý kluk, který přišel pěšky - a jako na potvoru měl stejný kanál s Tomášem. Zřejmě ho ale představa skupinového létání nijak nelákala, taky toho měl nejspíš dost a tak přistál a odešel. Já si mezitím střihnul komickou scénku, když jsem otevřel kufr, abych si vyndal vysílač, a vítr okamžitě vyrval návody, které v kufru mám a
roznesl je po svahu. Chvíli jsem tedy - s tátovou pomocí - honil papíry po kopci.

Vítr byl i tady dost silný a Tomáš navrhl, abychom sešli o trochu níž, že to bude lepší. Trochu bylo, ale táta stejně radši odnesl své éro rovnou k autu. Já už se rozhodl, že tam prostě Iona hodím (trup je sice větroň, ale uvnitř jsem měl desetičlánek z elektry jako zátěž). Poté, co přešla malá přeháňka jsem tak učinil - a Ion vyrazil jako ve výtahu směrem k nebesům. Bohužel prakticky kolmo, takže jsem ho musel natlačit, aby vůbec letěl trochu dopředu. Po chvíli létání bylo jasné, že dostat se nahoru není žádný problém, zato dostat se dolů už tak jednoduché není. Když jsem natlačil knipl tak do poloviny, Ion letěl v podstatě rovně. Potlačený o něco víc i klesal, ale musel letět proti větru - a to bylo po svahu pryč. Jakmile jsem ho otočil napříč, tak celou pracně vytracenou výšku nabral :)

Tomáš mezitím hodil Šohaje, ale jednak má víc zkušeností, druhak je Šohaj přeci jen vhodnější stroj, takže on měl problém neměl. Faktem je, že já ho vnímal pouze velmi okrajově. Musel jsem si dávat pozor i na dva Blaníky, které svahovaly přímo nad námi, a navíc přešly mraky a slunce rozdělilo svah na dvě poloviny, mezi kterými se přelétávalo jen obtížně. Čepici jsem si vzít nemohl (vítr ji bral), brýle proti slunci jsem neměl a tak jsem vzal zavděk tátovými, které mi za letu nasadil. Nasazování neproběhlo úplně bez komplikací, ale srovnal jsem brýle i letadlo. Váhal jsem jestli mám přistát, jenom jsem se trochu bál, abych se nepotkal s Tomášem. Ten to ale vyřešil za mě, když šel na přistání jako první. Dostat éro do rozumné výšky byl docela problém. nakonec jsem točil osmičky s vytaženými flaperony a snažil se dostat Iona na zem.

Už to vypadalo dobře, když jsem trochu polevil v koncentraci (chtěl jsem se podívat kam přesně sednu), Iona to nejspíš sfouklo a pokus o vybrání už nedopadl, zato dopadl Ion. První dojem byl poměrně hrůzostrašný, rána to byla pěkná, výškovka odletěla, až se zdálo, že je na kusy. Ohledání ukázalo, že to není tak hrozné. Trup byl pocuchaný pěkně (asi tak jako momentálně u elektry) a vytrhla se páka jednoho křidélka. U výškovky se ale jen utrhly hlavy šroubů a výškovka sama byla naprosto neporušená. Trup půjde opravit - bude to jen trochu laminování - a zbytek jsou jen drobnosti.

Celková bilance - něco přes dvacet minut ve vzduchu, rozbité éro a nějakých dvěstě ujetých kilometrů. Docela pěkný sobotní výlet.

Zastávka v Lochkově

(Lochkov) Po dlouhé době jsem se cestou do Mnichova stavil u Marťana v Lochkově. Hned jak zjistil, že mám v kufru éro, tak mně naprosto nekompromisně nařídil ať ho vezmu s sebou. Maličko jsme řešili nabíjení, já neměl zdroj a moje PPI 2 funguje jen na dvanáct voltů. Tak jsem nabíjel jejich Jamarou, která přes hrdý nápis 5 A nabíjela destičlánek něco málo přes tři ampéry. (Což dává nějakých 50 W výkonu. V návodu tento údaj jaksi chybí.) Nabíjení předcházela komická vložka ohledně přepnutí nabíječe na NiCd baterie, ale ve třech jsme to úspěšně zvládli.

Když bylo nabito, tak jsme vyšplhali zahradou a po dalších třiceti metrech jsem mohl dát Iona dokupy a odstartovat. Obrovská louka z minula je bohužel minulost, na jejím okraji je obrovská hromada hlíny od stavby dálničního obchvatu Prahy. Přistávací plocha je tak poměrně úzká a navíc z kopce. Zato létání nad Lochkovem bylo famózní. Párkrát jsem se chytil i v termice a přistál jsem po 29 minutách. Motor běžel jen dvě minuty, protože jsem se po nabití na neznámé nabíječce trochu bál a přistával s předstihem. (Nebylo proč, doma jsem pak vybil přes 500 mAh.) Jediné co jsem zvrzal byl rozpočet na přistání, kdy jsem se bál, že budu při přistání po svahu dlouhý a dopadlo to úplně obráceně. O dvacet metrů krátký a ještě do prašného pole. Ionovi se až na vylomenou přepážku baterií nic nestalo, ale zaprášený byl pěkně. (Přepážka byla ostatně už načatá z Nasavrk.)

Pak jsme si ještě chvíli povídali a pak už jsem musel vyrazit směr Mnichov do pracovního procesu.

Prodloužený víkend v Nasavrkách

(Nasavrky) Prodloužený víkend znamená, že ve své domovině mohu podniknout i větší akci, tak jsme vyrazili na chatu. Příjezd v sobotu (28.4.) na oběd u babičky, pak dolů na chatu. Tam posekat trávu a můžeme zpátky do Nasavrk za létáním. Vybavení téměř kompletní, já Iona, táta oba větroně (ale létal jen s Lomikelem) a Presidenta. Mirek vyhrabal starého Filipa na čtyřstovku s převodem a rozcvičil staré akupaky. (Dvoumetrovku se střídavou Megou bohužel zrušil.) Jedeme autem, takže až dozadu ke Kvítku. První jde Mirek, aby mu to měl kdo hodit, protože Filip nebyl ve vzduchu snad několik let. Docela mu to letí, jenom si musí zase zvyknout na úplně jinou charakteristiku pohonu. Pak jdeme do vzduchu i my s tátou. Moc to nenosí, takže jsem nalétal jenom 26 minut a přistál tak deset metrů od sebe.

Táta pak vytáhnul Presidenta. První let v pohodě, historik na elektromotor letí prakticky sám a o řízení se nedá moc mluvit - spíš o korekcích. Zato druhý let byl velmi zajímavý - chvíli po startu přestal jít motor a hned vzápětí táta hlásil že neřídí. Naštěstí je President původem volný model a navíc se usadil v kruzích, takže po několika okruzích přistál s minimálními škodami. Pouze se vyhákla jedna noha podvozku a ztratili jsme na ní pojistku kola. Nejhorší bylo, že zemi pak všechno fungovalo OK.

Pak jsme ještě chvíli poletovali, já nalétal na druhé baterky 22 minut. Při prvním přiblížení na přistání jsem byl velmi dlouhý, tak jsem se odhodlal k nevídanému činu - pustil jsem na chvíli motor a udělal ještě jeden okruh. Pak jsem byl mírně krátký - zhruba jako při prvním přistání, ale tentokrát jsem přistával o něco tvrději.

V neděli jsme si vyšli na špacír a odpoledne grilovali, takže z létání nebylo nic. V pondělí (30.4.) jsme ještě museli posekat zahradu v Nasavrkách, což jsme ovšem ve dvou zvládli ještě před obědem. Po obědě jsme tedy mohli vyrazit - tentokrát jen pěšky na Majzlák, každý jen na jedny baterky. Táta se nějak necítil, tak po chvilce přistál, ale já létal pomalu déle než v sobotu na dva paky. Celkem 46 minut, dílem jsem svahoval nad Majzlákem (foukalo víceméně od severu, takže z Polabí směrem na Železné hory), dílem v termice nad polem a i nad silnicí. Párkrát jsem musel i odletět jinam a dostat Iona do rozumné výšky, abych na něj zase viděl. Přistání není na Majzláku nic moc, přistávat do kopce po větru se mi nechtělo, tak po vrstevnici a asi pět metrů ode mě, což považuji za celkem slušné.

-- MARK --

(Mnichov) Na Iona jsem od minulého týdne nesáhl, takže klasika v sobotu oprava a v neděli hurá na letiště. Ještě jsem malinko podložil odtokovku, protože po všech loňských opravách se mi zdál úhel nastavení příliš velký. Na místě nebylo tolik lidí jako minule, takže jsem nastavil "oblíbený" sedmdesátý kanál (na 75 někdo létal a já nechtěl létat hned vedle). Murphy ovšem zafungoval naprosto spolehlivě a o chvíli později se objevil člověk se sedmdesátým kanálem. To už jsem byl ovšem ve vzduchu.

Ion letí s podloženou odtokovkou výrazně lépe (bylo potřeba trochu natáhnout, ale to jsem při dalších letech vykompenzoval posunutím těžiště o něco dozadu), má (subjektivně) větší opadání, ale zase létá čistěji. Při prvním letu jsem byl zase trochu dlouhý, sice jsem se vešel na dráhu, ale praštil jsem s Ionem tak, že čerstvě přilepená přepážka zase na jednom místě povolila. Ale držela, tak jsem si troufnul létat dál. Pravda je taková, že tohle přistání jsem trochu ukřečoval, protože jsem chtěl uvolnit kanál. Čas byl těsně pod půl hodinu, ale ještě bych býval mohl jednou nastoupat.

Na další let jsem se přestěhoval na kanál 72 a zvětšil mix brzdy - výškovka. Výsledek se dostavil - Ion sice má ještě tendenci malinko vyplavat, ale už zdaleka ne tak výraznou. Přistání sice nebylo úplně k noze, ale na dráhu a jako do peřin. Čas opět ke třiceti minutám.

Tohle mě trochu nakoplo a tak jsem píchnul první baterky na nabíječku a po další půl hodině jsem mohl jít znovu do vzduchu. (Mezitím přijel další člověk, tentokrát s kanálem 73, takže jsem létání na sousedním kanále stejně nakonec neunikl.) Hned při prvním nastoupání jsem (a nejen já) chytil termiku přes celé nebe, takže první nastoupání dalo přes deset minut. Zato pak nic moc a nakonec jsem přistával za 34 minut. Přistání o něco horší než to druhé, ale o dost lepší než to první. Největší problém byly paradoxně poslední okruhy, protože Ion chytal termiku těsně nad zemí. Ne tolik aby se dalo nastoupat (a ve výšce, kde jsem už rozhodně nechtěl experimentovat), ale dost na to, abych měl problémy s přistáním. Z původně zamýšleného jednoho okruhu byly nakonec tři pro vytracení výšky...

Jednou to přijít muselo (aneb první kraksna tohoto roku)

(Mnichov) Sobotu jsem dílem strávil ve městě, dílem jsem se věnoval konverzi vody na světlo (mytí oken). Po dlouhé době zase vidím ven a je to prima pocit. V neděli jsem tedy nabil a vyjel. Na letišti bylo dost lidí, že jsem si ani kanál nevybíral ze svých oblíbených, ale z toho co zbylo. (I tak později přijel člověk, který mnou vybraný 76 kanál měl. Naštěstí létal hlavně s jiným letadlem a to měl na jiném kanále.)

To že bylo ve vzduchu dost letadel najednou - tak jedno, dvě letadla (nebo vrtulník) přímo nad plochou, plus pár větroňů - mi na klidu moc nepřidalo, navíc poměrně fičelo, a tak to dopadlo opačně než minule. První přistání poněkud dlouhé (ale v normě), druhé extrémně krátké - a tentokrát to nedopadlo beze ztrát. Ion skončil s vylomenou deskou pro baterie. Měl bych to nějak vyladit, abych byl schopný pustit ještě krátce motor a v nejhorším opakovat okruh. Jinak oba lety klasický standard - těsně po půl hodiny.

Větrné Velikonoce

(Koprník) Na Velikonoce jsme (jako již poměrně tradičně) vyrazili do Bakova. Hlavní program byly kola, ale táta si bral obě elektry (Lomikela a Skylina) a ještě Presidenta (historický model na S400). Já samozřejmě Iona. Sobota padla na kola (tzv. malý okruh Českým rájem - Branžež, Kost, a přes Příhrazy, Olšinu a Veselou zpět) a v neděli jsme vyrazili létat. Mámu s babičkou jsme nejdřív odvezli na Kost a pak se vrátili na plac. Tam nikdo nebyl, předpověď tak docela nevyšla. Neděle měla být nejhezčí den z celých svátků, ale bylo pod mrakem a foukal dost nepříjemný vítr.

Dali jsme tedy dohromady éra - táta Skylina s novým motorem (MVVS 3,5/1200), já Iona. Oba jsme se plácali směrem k Budám, vítr byl nepříjemně silný a letadlo rychle snášel. Teprve při posledním nastoupání jsem pustil Iona po větru podél topolů u rybníka - a bylo to dobře, nosilo to tam. Jinak je s podivem, že i v tak větrném počasí byla termika. Letěl jsem 35 minut a to jsem to nijak nehrotil. Přistání k noze - takové se mi snad nikdy nepovedlo (a hned tak nepovede).

Vítr ovšem zesiloval (tátovi dokonce sfouknul krabici s Lomikelem ze stolu), tak jsme další kola odpískali. Ideální počasí na svah - jen by člověk potřeboval pořádný svahový větroň. Na zálet Presidenta jsme mohli rovnou zapomenou. Ještě jsme chvíli čekali jestli se to náhodou nezlepší (a taky abychom dali mámě s babičkou trochu času na prohlídku hradu), ale nezlepšilo.

(V pondělí fičelo zas a tak jsme vyjeli na kolech tentokrát opačným směrem - Klokočka a Bělá pod Bezdězem.)

Zahájení sezóny - na place

(Mnichov) Po několika promarněných příležitostech jsem konečně vzal Iona a vyhrabal na mnichovské letiště. Na prvního dubna bylo dost teplo, akorát vítr foukal zhruba od severu, což je sice dobré na odhoz, ale už méně vhodné na přistání. Na jih od dráhy je totiž parkoviště nad kterým se - z pochopitelných důvodů - létat nesmí. To tedy znamenalo buď přistávat s bočním větrem nebo letět směrem na mnichovské výstaviště, při okruhu zaletět hodně za sebe směrem ke vsi (Salmdorf) a přistávat zhruba 30° - 45° na vítr.

Podle toho vypadla přistání - při prvním letu jsem skončil na půl cesty mezi vsí a dráhou (trochu přeháním, ale padesát metrů od dráhy to bylo). Při druhém jsem už na dráhu vešel, ale stejně jsem byl pro změnu delší než by mi bylo milé. Časy standard - první let 34 minut, druhý těsně pod 30 minut. Pak jsem ještě okukoval, při té příležitosti jsem shodil i mikinu a promenoval se tam jen v roláku. Předminulý týden jsem ještě lyžoval - a sněžilo!

Perlacher Mugl

Takový vršek uprostřed víceméně ploché krajiny. Až mám pocit, že je umělý. Zato výhled je famózní - pokud tedy je slušná viditelnost - a to zrovna nebyla. Ale mám to slabou půlhodinu od baráku, tak co.

Zahájení sezóny - na svahu

(Suchomasty) Tomáš tátu uháněl už v pátek večer, akorát když jsem dorazil z Mnichova. Skončili jsme u toho, že stejně jede s kamarádem a my za nimi můžeme přijet. Vítr podle předpovědi jihovýchod, spíš jih, takže Ondřejov byl víceméně ze hry. Na prioritu měl svah u Suchomast (spíš jihovýchod), varianta byl Málkov (jih). Počasí nic extra a vítr jakbysmet, ale nakonec jsme se před polednem vyhrabali a vyjeli. S sebou jsme měli víceméně kompletní vybavení - oba svaháky (tátovu vlastní variaci na Sagitu a taktéž jeho variaci na téma Asterix, se kterým létám momentálně já) a každý elektru (já samozřejmě Iona, táta Lomikela).

U Suchomast už byl Tomáš i se svým kamarádem Michalem, který si zrovna připravoval dráhu na buginu. Ten ji taky proháněl zatímco jsme jsme dávali dohromady éra. Párkrát jsem hodil svaháka - s nevalným úspěchem. Tomáš mi sice zkraje radil, ale stejně jsem se chytil vždycky jen na chvilku a pak jsem se musel vracet a přistát. Zhruba čtvrté přistání se mi stalo osudným, sednul jsem ostře na čenich a křehký ocas větroně popraskal. Nic se nedalo dělat, šel jsem dávat dohromady Iona. Táta se akorát usadil ve vzduchu a vypadal, že tam i vydrží.

Vrátil jsem se s Ionem a chvíli jsem jenom okukoval. Potom jsem zapnul Iona, nasadil kabinu, zase ji sundal a překontroloval těžiště, protože jsem si vzpomněl, že mám novou (těžší )výškovku a baterky tedy dávám o maličko víc dopředu. Pak už nezbylo nic jiného než Iona vrhnout do vzduchu - a on parádně letěl. Ani nebylo potřeba trimovat kvůli nové výškovce, teprve o chvíli později jsem si o dvě pípnutí potlačil, abych zlepšil pronikavost. Tátu jsem maličko proškolil, protože čekal zvuk motoru a najednou bylo ve vzduchu o éro víc. Motorem jsem se zkrátka neobtěžoval - nebylo proč.

Z tohoto hodu jsem taky nalétal nejvíc - táta létal něco přes dvacet minut a já začal sice o dost později - ale zase jsem létal déle, takže odhad je něco přes deset minut. Protože jsem nezapnul motor, nespustily se ani stopky - a stejně bych na ně skrz štucel neviděl. (I tak ale mrzly prsty. Štucel je dobrý, ale nezachrání.) Další pokus bohužel skončil velmi rychle tvrdým přistáním a Ion má zase drblý lem kabiny. Po zkušenostech z minula už to neberu jako tragédii, stejně jsem chtěl prasklé místo vyztužit. Teď už zkrátka nemám jinou volbu.

Tím jsem dolétal a protože tátovi se už taky nechtělo, tak jsme jenom obdivovali Michalův styl pilotáže s jednou rukou permanentně v kapse a druhou po většinu času - dvoukanálová V-dvojka vyžadovala jen občasné korekce do směrovky. Pak už jsme se jen rozloučili a jeli domů.

(Rozbitého větroně jsme opravili ještě večer za pomoci vteřiňáku. Jedinou komplikaci jsme si způsobili sami, když nám lepidlo zateklo do táhla směrovky a naprosto spolehlivě ho zalepilo. Nakonec jsme to vyřešili odvrtáním Proxxonem, ale byla to poměrně veselá vložka. Iona čeká oprava v Mnichově.)

Windows Vista

Ale která verze je ta pravá? Penny Arcade.

Z procházky