Veselé Vánoce!

Vánoce, svátky obžerství, se nám blíží a tak je tu malý předkrm od Gone with Blastwave. Dobrou chuť!

Závěr sezóny v Německu

(Mnichov) Původně jsem měl v plánu v sobotu obíhat kšefty, ale počasí bylo naprosto parádní (a předpověď na neděli naopak mizerná), a tak jsem nabil baterky a vyrazil. Bylo snad dokonce tepleji než před čtrnácti dny - teploměr v autě ukazoval po cestě třináct a půl stupně - takže štucl i větrovka zůstali ležet v kufru u auta. Na place bylo pár lidí a nad plochou prakticky nepřetržitě létala menší letadla, takže jsem se držel trochu dál a létal hlavně směrem k výstavišti. Termicky nic moc, první let dal pětadvacet minut s pěkným přistáním, druhý jen dvaadvacet a přistání se mi moc nepovedlo - špatně jsem odhadl vzdálenost, pozdě zrušil brzdy, byl jsem krátký, a navíc se mi Ion otočil o 540°. Nic se mu nestalo, ale přeci jen, tohle by se mi už stávat nemělo.

Protože ve čtvrtek jedu do Prahy a sem se vracím až po Novém roce, je to tedy německá závěrečná. Možná se ještě zadaří v Praze nebo v Bakově. Tam jsme už s tátou jednou létali i na Nový rok a bylo by pěkné si to zopakovat. Už teď je ale jisté, že letos si nezalyžuji a i leden nevypadá bůhvíjak slibně.

Duha

Zima si letos dává na čas...

(Mnichov) A tak se dá létat i v prosinci. Vlastně to má logiku - léto se nám protáhlo do října a tak se vlastně podzim pomalu přesouvá do druhé poloviny. Výhodu tohoto uspořádání jsem ocenil o víkendu, kdy jsem mohl vyrazit za létáním jak v sobotu, tak i v neděli. Počasí tip-top, v sobotu byla po ránu mlha, která se ale kolem poledne rozpustila, v neděli pak nebyla vůbec - nejspíš i proto, že foukalo o něco více. Teplota už nic moc, kolem deseti stupňů, takže kombinace moira, rolák, windstopperovka a větrovka to jistila, pro tentokrát doplněná štuclem.

S ním jsem si taky nejvíc užil - hlavně při odhozu. Jednak se hůř dává plný plyn levačkou, která je schovaná vevnitř, a pak následuje poměrně dobrodružné zastrkávání pravačky do štuclu dříve, než letadlo ujede z kurzu. Zvládl jsem to pokaždé úspěšně, ale až teď jsem si uvědomil, že pravačku na vysílač po odhozu dávám shora. A to se štuclem jaksi nejde.

Dosahované časy byly víceméně standardní, mezi pětadvaceti a třiceti minutami. Termika nic moc, ale to u mě moc neznamená. Přistávání bylo taky zajímavá kapitola, v sobotu jsem byl spíš dlouhý a přistání byla hodně hladká, v neděli naopak krátký a spíš jsem s tím řezal. Ale pokaždé jsem se trefil na plochu (i když jednou jen tak tak) a letadlo bylo opět použitelné. Příjemné polétání, jenom pazoury mrznou i ve štuclu. Nevím co bez něj...

Opět na svahu

(Kostelní Střimelice) Původně se mi ani éro brát nechtělo, nakonec mě táta ukecal, a když v pátek večer zavolal Tomáš, bylo rozhodnuto. Pojedeme na svah. Ráno ještě táta volal do práce a podle nahlášeného směru padlo rozhodnutí - jedeme ke Kostelním Střimelicím, kousek od Ondřejova. Vzhledem k tomu, že nijak extrémně nefoukalo, jsme nabili i baterky do elekter. Táta jedny, já pro jistotu oboje.

Svah u Ondřejova je parádní, na vítr prakticky od východu (a snesl by i malinko k severu) k jihu. Navíc spousta místa na přistání, což je pro svahového začátečníka jako já neocenitelné. Do létání se starým větroněm řízeným jen směrovkou a výškovkou se mi moc nechtělo a tak jsem rovnou vytáhl Iona, že to s ním zkusím. Táta se postaral o komickou vložku zapomenutými dráty (spojkami křídel) u svého svaháku, takže ze zalétávání nebylo nic a došlo také na elektriku. Jen Tomáš létal se svým starým "jéčkem".

Podmínky nic moc, ale když je k dispozici doping v podobě krátkého omotorování, tak je najednou všechno jednodušší. Stačilo deseti- popř. patnáctivteřinové ťuknutí a větroň byl dostatečně vysoko. Na trvalé udržení to ale s Ionem nebylo. Poprvé jsem si jen tak cvičně přistál po deseti minutách a dvou motorových ťukancích, podruhé jsem se (tentokrát se třemi ťuknutími) udržel dvacet minut, ale pak už jsem přistát musel, protože mě strašně zábly ruce. Ani vysílač se na teplotu ovzduší netvářil zrovna nadšeně a tak jsem ho nacpal pod bundu, ruce do kapes a pozoroval cvrkot.

Mezitím táta poněkud šachoval s regulátorem. Jak to tak vypadá, tak levný regulátor od Topmodelu zas tak výhodná koupě nebyla. Prostě se rozhodl, že nepoběží a probral ho až tvrdý reset - odpojení a následné připojení baterií. Zato Tomáš vodil svůj stroj naprosto bravurně a bylo vidět, že skutečně umí - a letadlo nezůstávalo nijak pozadu. Létal v kuse snad třičtvrtě hodiny.

Když mi konečně roztály ruce, tak jsem ještě jednou poslal Iona do vzduchu, ale po necelé čtvrthodině to vysílač zabalil. Nijak zvlášť mě to nemrzelo, na to jsem měl příliš zmrzlé pazoury. Táta se k dalšímu letu se stávkujícím regulátorem neodhodlal, a protože vítr spíš utichal, tak jsme ani nemuseli Tomáše honit domů...

Poučení pro příště: Nabíjet dvoje baterky na svah je blbost, stačí jedny. Vybíjel jsem přes 800 mAh a na druhé jsem ani nesáhl. Naopak nabít vysílač, a když je zima, tak si vzít si štucel, co jsem dostal k narozeninám.

Nudíte se?

Gone with the Blastwave.

Víkend tak napůl

(Mnichov) Sobota se vydařila. Nejdřív jsem se vystresoval předpovědí, která tak nějak naznačovala, že by bylo skoro lepší jít létat dneska než v neděli, a pak jsem si (po přepájení motoru) isopropylem zneschopnil Minitornádo. Vzal jsem ho pro jistotu na plac, ale ani tam se nechytilo. Takže jsem dal dohromady Iona a jen co jsem ho měl v kupě, začalo pršet. Nijak zvlášť, spíš jen trochu krápat, ale nebylo to úplně příjemné. Vzal to čert, když už jsem tam byl, tak jsem Iona hodil do vzduchu s tím, že třeba přestane. Nepřestalo, a tak jsem to po třech nastoupáních a necelých dvanácti minutách ve vzduchu vzdal. Alespoň přistání vyšlo téměř k noze. Doma jsem vybil jenom ty baterky, se kterými jsem létal a druhé nechal na neděli.

V neděli vyšlo všechno úplně jinak - a vůbec ne podle předpovědi. Ráno krásně a plechová obloha. Než jsem se vykopal, tak se nějaká ta oblačnost vykulila, ale málo a vysoko. Na letišti už byli dva piloti a postupně přijížděli další. Dal jsem dva lety, první osmadvacet minut, druhý šestadvacet. Přistání nic moc (pořád si nedovedu zvyknout na hustší provoz), ale pokaždé na plochu. Minitornádo jsem ani nebral, sice doma už chodilo (zjevně vyschlo), ale proti sobotě foukalo - a stejně ho asi zruším, odstrojím a dám dohromady něco na výbavu z Lavočky. Nejspíš něco od LM model...

Ekranoplán

Objevilo se na diskusi Mojehobby: článek o ekranoplánu na serveru valka.cz, ale hlavně video:

Ruština se hodně hodí - já bohužel rozuměl tak třetině. Každopádně je to zajímavá bestie.

Závěrečná?

(Osnice) Ačkoliv to na létání vůbec nevypadalo, podařilo se nám (během krouhání zelí) nabít jedny baterky a vyjet do Osnice. Létání bylo sice omezeno jen na oba větroně (Ion a Lomikel) a jedny baterky, ale i tak jsme nelétali každý okolo čtyřiceti minut. Trochu to zkrátka nosilo. Akorát tátovi nějak pocukává pohon...

-- MARK --

(Mnichov) Před týdnem mi na ploše mrzly prsty a dneska jsem létal v tričku. Sice jsem si vzal bundošku, ale velmi rychle šla dolů. Vyšlo to docela pěkně - dal jsem na Iona vrtuli 11x7 (místo 10x8) a dojmy jsou pozitivní. Dokonce je snad i o něco nižší odběr, což mi přijde těžko uvěřitelné. Prostě se to musí prověřit časem. První let dal vyšel na třicet minut s občasnými termickými ťukanci. Druhý let byl o něco zajímavější. Nejdřív se mi povedlo točit nulku tak v padesátimetrové výšce a zhruba dvě stě metrů od sebe a vydalo to na osm minut, jenom to jedno nastoupání. Pak postupně startovali další lidé, kteří postupně přijížděli, takže ve vzduchu bylo jednu chvíli alespoň šest letadel, ne-li víc. Ještě se mi podařilo chytit něco termiky ve výšce, ale nic světoborného z toho nebylo. Ale výsledných třicet šest minut je vcelku slušných. Otázka jenom je, kolikrát si ještě letos zalétám. Zima se nám blíží...

Lavočkinův smutný konec

(Osnice) Po nějakém čase jsem se rozhodl znovu provětrat nějakou z mých stihaček a v sobotu večer při nabíjení padla volba na Lavočkina. V neděli ráno jsme s tátou ještě nabili každý dvoje baterky do větroňů (já do Iona, táta do Skylina, ve kterém má novou oběžku od MP-Jetu) a jeli jsme do Osnice.

Doma jsem přimixoval deset procet výchylky plynu na potlačení (od poloviny dráhy plynu) a při testu na place jsem ještě pět přidal. Po startu ale šel Lavočkin pořád nahoru, takže jsem stáhnul plyn, otočil éro a přistál. Kromě přimixování dalších pěti procent jsem se rozhodl zrušit vyosení motoru od minula, které nemělo žádný pozorovatelný efekt. Na plný plyn letěl Lavočkin konečně rovně, ale po ubrání plynu nastalo rodeo. Letoun se začal opět cpát nahoru, navíc jsem nejspíš nešetrně hrábnul do kormidel a při otáčení k sobě jsem Lavočkina rozhoupal, ztratil cit pro polohu letadla a po několika zběsilých výkrutech jsem poslal Lavočkina kolmo do země. Sice jsem nakonec stáhnul plyn, ale nebylo to nic platné. Nedalo se dělat nic jiného než posbírat trosky. Oprava je prakticky vyloučená, ale elektronika včetně motoru je v pořádku.

Pak jsme ještě vytáhli větroně - táta mi předvedl nově omotorovaného Skylina a v chladném (10°C) a zamračeném počasí vylovil termiku, že z ní utíkal s klapkami. Mě se tolik nedařilo, taky jsem létal o něco níže, ale několikrát jsem taky chytil nějakou "nulku". Jenomže už asi po deseti munitách letu mě začly zábst ruce nakonec jsem sedal s rezervou minutového chodu motoru po sedmnácti minutách. Tátovi vypnul regl už po dvou a půl minutách chodu motoru a tak nalétal "jenom" pětadvacet minut - z toho dvanáct na první nastoupání. Na druhé batrky už nedošlo, počasí si už pomalu říká o rukavice.

-- MARK --

(Mnichov) Jak bylo v sobotu hnusně, tak bylo v neděli hezky a tedy nebylo jiné volby než nabít a jet. Na letišti čtyři létající (včetně mě) a slušný východní vítr. Dal jsem dvoje baterky, nalétal na každé pětadvacet minut, sbalil se a jel. Těsně před odjezdem jsem jenom zíral na borce s elektrifikovaným "béčkem", který vyzobával termiku daleko v polích na východě. O tom se mi s Ionem může jen zdát.

Ralsko a Koprník

(Bakov nad Jizerou) Stejně jako loni jsem mírně zariskoval a vzal si dovolenou v září. A stejně jako loni mi to (po vcelku deštivém srpnu) vyšlo. S létáním nebylo - kvůli větrnému počasí - pro začátek nic, kolo taky odpočívalo a já se zabýval hlavně domácími pracemi. V pondělí už se nebylo na co vymluvit a došlo na kolo - sedmdesát kilometrů směrem k Ještědu, oběd v Osečné (hospodu na náměstí mohu jen doporučit) a přes bývalý výcvikový prostor Ralsko zpátky.

To mě docela odrovnalo a v úterý jsem se dlouho nemohl vyhrabat. Nakonec jsem jel jen na Kost a přes Příhrazy zpátky - mizerných pětačtyřicet a v posledním kopci jsem už cedil krev. Od totální pohany mě zachránil jen myslivec s flintou na místě kde jsem chtěl zastavit a odfouknout si. Díky němu jsem ten zatracený kopec vyjel celý. Když jsem se vracel, tak už tolik nefoukalo a dalo by se i létat. Ale to bych musel mít nabito a nebýt úplně vyflusaný. Asi bych měl jezdit na kole častěji a ne jen dvakrát ročně.

Ve středu (27.9.) dorazil táta a k večeru jsme zajeli do Koprníku. Přestože to tak nevypadalo nějaká termika se našla a já letěl s Ionem na jedny baterky čtyřicet minut a táta s Lomikelem ještě o pět víc. Tak to taky skončilo, protože už se nechutně brzo stmívá. Ve čtvrtek bylo po ránu vcelku mizerně, tak jsme si dali autoturistiku na Mužský a pěší výlet na Drábky zakončený obědem na Krásné vyhlídce. Odpoledne se udělalo docela pěkně a tak jsme ještě vyrazili do Koprníku vylétat zbylé baterky. Tentokrát to probíhalo úplně opačně - vypadalo to, že by to mohlo nosit a já nalétal s bídou pětadvacet, táta snad o něco více.

Lost Episodes

VG Cats.

-- MARK --

(Mnichov) Jeden let s Ionem po práci (bral jsem si éro s sebou a jel rovnou na letiště). Pětadvacet minut, pak se na place začlo cosi vyměřovat a druhé baterky už zůstaly ležet.

Stihači nad Osnicí

(Osnice) Po poslední bouračce jsem konečně uschopnil Lavočku a navíc ostrojil Spita, takže jsem do Osnice vyrazil s plnou polní (včetně Iona). Sestavu doplnil táta s Lomikelem a Tomáš se svým novým Mefistem.

Ten se nám postaral o program na začátek, kdy jsem z titulu programátora pracujícího v Německu vyfasoval Tomášovu MC-17, originál návod, letadlo, a starej se hochu. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientoval a provedl "manuální reset", kdy jsem ručně nastavoval výchozí hodnoty. Stejně mi to nebylo moc platné, protože motor ani nepípnul, natož aby se rozeběhl. Vzhledem k tomu, že stejně dopadl pokus i s mým vysílačem, shodli jsme se, že chyba je nejspíš někde v regulátoru.

Tím bylo programování vyřízené a mohli jsme jít létat. Nejdřív s Lavočkou, pak se Spitem. S oběma "warbirdy" jsem letěl kolem čtyř minut - poměrně foukalo a byla i termika, takže na zalétávání nic moc. Let se Spitem jsem skončil, když mi ho termický závan vytáhnul dobře o deset metrů nahoru. Oba letouny jdou na motor hodně stoupají, létám poměrně vysoko a motorem to moc regulovat nejde. Nedá se nic dělat, bude se mixovat. Na poli jsem ovšem na podobné pokusy rezignoval, byla by to křeč a nemuselo by to vůbec dobře dopadnout.

Pak jsme vytáhli oba větroně, termicky nic moc a táta sedal dost brzo. Protože v mezičase dokázal střelit Tomášovi svoji Megu Mini 7E ze Skylina (kterou bude nahrazovat střídavým motorem) vzal si druhé baterky s tím, že ukáže Tomášovi jak motor chodí. Já jsem se v té době konečně trochu termicky chytil - a najednou uslyšel něco o hořících bateriích a zlověstné syčení. Táta baterky ze Skylina úspěšně vyrval, ale sedmičlánek byl na odpis. Přistál jsem po sedmadvaceti minutách a konečně se mohl podívat na následky. Jeden fous odletovaný, dva články svlečené z fólie, pack pěkně rozpálený. Příčina neznámá, ale nejpravděpodobnější verze je zkrat spojením plus a minus pólu baterie. Tolik ke křečování na place.

Já si pak ještě střihnul jeden let s Ionem (táta měl jedny baterky vybité, druhé zrušené) a ternická paráda - dvoje stoupání (padesát vteřin motorového chodu) a půl hodiny létání. První nastoupání dvacet minut, druhé deset. Nosila celá obloha.

Lipenecký obr

Na skok na Lipeneckém obru. Potkali jsme se s pár přáteli a protože vlastních fotek mám jenom pár, tak sem jenom hodím link na Staškovy stránky (www.flying-rc-models.com).

Hodina ve vzduchu

(Mnichov) Konečně pěkné počasí, takže jsem neodolal (resp. nevyměknul), nabil baterky a vyrazil. Nabíječ jsem programově nechal doma, dvoje baterky mi musí stačit. Taky že stačily.

Na place bylo už dost lidí když jsem přijel a další postupně doráželi. První let jsem ještě zmáknul za "slabšího" provozu, ale i tak jsem měl nahnáno a na přistání jsem byl dlouhý jako už dlouho ne. Ale popořadě - první let vypadal na brzké přistání, termicky nic moc, až při úplně posledním nastoupání jsem se dostal ve výšce do termiky a honil jsem tam Iona snad dvacet minut. No možná ne, ale čtvt hodiny určitě. Pak už mě to přestalo pomalu bavit (ono sledovat letadlo na hranici viditelnosti není nic moc a navíc už jsem se bál o baterky) a s klapkami(!) jsem postupně vytrácel výšku. Jenom přistání jsem zvoral - měl jsem udělat ještě jedno úzké kolečko a vyšlo by to v pohodě. Takhle jsem přistál asi třicet metrů od sebe a pochopitelně mimo dráhu. Je fakt, že jsem poměrně dlouho nedokázal odhadnout, jestli budu sedat dřív já nebo jiný pilot s větroněm F3B, ale nakonec to celkem jasně vyšlo na mě :) Celkem jsem byl ve vzduchu čtyřicet minut. To už se mi dlouho nepovedlo.

Před druhým letem jsem si musel maličko odpočinout a navíc už bylo ve vzduchu víc letadel než by mi bývalo bylo milé. Nakonec mi ale došlo, že se to hned tak nezlepší a prostě se přidal. Na obrázku jsou lidé, kteří právě létají. Já tam (zatím) chybím. Létat s pěti (nebo šesti?) dalšími letadly je něco, co jsem zatím ještě nezažil. Navíc foukalo poměrně dost a tím pádem jsme se všichni drželi víceméně ve stejném prostoru. Vydržel jsem ve vzduchu svých pětadvacet minut, kdy už jsme byli ve vzduchu zase jen dva a na přistání jsem byl tentokrát dost krátký. Pomohla by lepší práce s klapkami, ale tohle prostě musím natrénovat lépe.

Pak už se jen sbalit a jet - celkem jsem strávil na letišti a v autě tři hodiny.

A opět Mini Tornádo

(Mnichov) Tak se nám na začátku září ještě udělalo léto, nabil jsem jedny baterky jen co jsem přišel z práce, a po chvíli váhání jsem místo druhého packu a nabíječky přihodil Mini Tornádo. Na place jsem nejdřív vzal Iona, klasicky pětadvacet minut, přistání by mohlo být tak o čtyři metry blíž ke mě, ale jinak naprosto hladké. Když jsem šel Iona šoupnout do auta, na obzoru byly krásně vyrýsované Alpy. Paráda.

Mini Tornádo jsem neměl ve vzuchu od poslední kraksny, tak jsem byl zvědavý jak poletí. Navíc jsem mu v autě pomuchlal jedno křidélko, které jsem ale jenom vytvaroval zpátky a drželo - lepit se bude až doma. Létal jsem nějakých sedm minut, vcelku nic moc, přišlo mi, že se už nechová tak jako dříve a je takové jankovatější. Pořád utíkalo doleva a to tak, že trimovat nešlo - nemohl jsem dát ruce z knyplů. Navíc všechny nesymetričnosti ukazují, že by mělo utíkat doprava. Regulace motoru je taky nějak divná, možná je něco špatně v pohonu. Mohu ještě zkusím vrátit původní motor, ale - kdybych si dokázal hodit Lavočku sám, tak na Mini Tornádo už nesáhnu. Ostatně - cestou z letiště jsem si vyzvedl přijímač a regulátor, takže budu mít ostrojeného i Spita. Ale ani toho si sám nehodím.

Z letiště jsem odjížděl v osm a slunce už bylo pod obzorem. Za chvíli už budu létat jen o víkendu...

-- MARK --

(Osnice) Sobotní dopoledne - pořádně fouká, a to od západu (tj. přes les), takže u země je vzduch pěkně rozbitý. Já si navíc (po zkušenosti z minula) nacpu těžiště poměrně dost dozadu, přičemž mi nedojde, že do silného větru to nebude úplně to pravé. Ion letí, ale je to takové rozevláté. Táta létá s Lomikelem a má ještě víc problémů než já - Lomikel je pomalejší než Ion a svědčí mu spíš klidnější podmínky. Kvůli turbulenci přistávám poměrně z velké výšky a na klapkách, ale proti silnému větru nemám problém. Celková doba letu - dvaadvacet minut.

Druhý let táta vynechává a tak letím sám. Těžiště mám tentokrát víc vpředu a Ion je sice trochu tupější, ale o to klidnější. Vydá to na necelých dvacet minut. Jenom to přistání! Jednak nasadím moc vysoko, takže si musím střihnout ještě jedno vytrácecí kolečko. To se mi vcelku podaří, ale táta se rozhodl, že přistání vyfotí a přesunul se na druhý kraj pomyslné dráhy. S vědomím, že bych neměl poslat letadlo přímo na něj nasměruji Iona přímo na sebe - a následná korekce mi už nevyjde a místo hladkého přistání je tady hvězda. V malé rychlosti, ale odnesl to jeden vinglet (pochopitelně ten, co ještě nebyl bouraný) a lehce se uvolnil jeden kolík na křídle (ten, co jsem nepřelaminoval). Tak hned vím, co budu odpoledne dělat.

-- MARK --

(Mnichov) Po čase se nám udělal pěkný den a protože předpověď dál je mírně řečeno na betla, nabíjím postupně oba destičlánky, beru Iona a jedu. Na ploše je jenom posekaná tráva, což mě trochu překvapuje. Ale je docela pozdě, tak beru první baterky a Ion jde do vzduchu. Obloha vymetená, jenom zleva svítí nízké slunce. Termika veškerá žádná - kde by se ve čtvrt na osm vzala. Přesto nalétám v pohodě sedmadvacet minut.

Chvíli před posledním nastoupáním přijíždějí dva další modeláři a ptají se po kanálech. Oba létají s vrtulníky. Já po chvíli přistávám (mírně dlouhý, ale v normě), jdu k autu vytáhnout baterky a trochu si před dalším letem odpočinout. Navíc nerad létám s rozdivočeným mixérem za zády. Ovšem není to tak žhavé, zatímco doluji baterky z Iona slyším tupý úder, takže jenom házím baterky do kufru u auta a jdu se podívat. Mašina nevypadá až tak zle, ale je jasné, že dotyčný dolétal. Načaté listy, ohnutá hřídel padel a rotorová hlava vypdá tak nějak volnější. Z konverzace vyrozumím, že pilot zaletěl do sluníčka a bylo to. Mám z toho trochu blbý pocit, protože přesně takhle jsem přistával - poslední zatáčku jsem drze točil přes pupek a Ion mi na nějakou tu vteřinu úplně zmizel. Jenomže se objevil přesně tam, kde jsem ho čekal.

Ještě pak chvíli očumuju jak létá druhý pilot a pak jdu dát druhé baterky a startuji. Těsně co nastoupám se ti druzí loučí a přejí mi pěkné polétání. Já si spíš trochu nadávám, protože jsem si nedal pořádně pozor na těžiště a mám jej oproti předchozímu letu o něco víc vpředu a tím pádem musím poměrně slušně natáhnout trimem. Postupně se šeří a mně je jasné, že
celé baterky prostě nevylétám. Přistávám tedy se solidní, zhruba minutovou, rezervou. Zase jsem o něco málo dlouhý a navíc se mi podaří vymést chuchvalec posekané trávy a Ion je mírně dozelena. Pak už jen sbalit a vypadnout - už je pozdě a zima.

Proradný vítr

(Osečany, Bačkory) Podle předpovědi mělo foukat od západu, tak jsme s tátou a Tomášem vyrazili znovu k Osečanům. Počasí ovšem předpověď příliš nerespektuje a fouká čím dál tím víc od jihu. Jediná aktivita kterou provozuji já osobně je test přijímače v "mém" svaháku (což je tátůva variace na téma Asterix a komplet vybavení je tátovo), kde je momentálně Rex 5 z jiného tátova modelu - Calypsa. Dosah nesedí ani s hradeckou šestašedesátkou, ani s mojí osmdesátkou od Futaby, jediné co si víceméně dá říct je jednašedesátka Jeti, která tam byla původně. To ovšem znamená, že s tátou nemůžeme létat na jednom kanále.

Z nás tří létá ovšem jen Tomáš a nijak zvlášť se mu nedaří. Ostatně jediná letadla, která létají, jsou akrobat a elektra. Čisté větroně nabízejí pouze vycházku pod kopec. Protože se podmínky nelepší, vyrážíme po chvíli váhání na jiný svah nad nedalekou osadou Bačkory.

Tam je svah orientovaný na jih až jihovýchod a za těchto podmínek se tam létá o poznání lépe. Opravdu jen o poznání, protože ani Tomáš se ze začátku nijak zvlášť nechytá. To mu ovšem nevadí a zkouší to znovu a znovu. Já dávám pár pokusů a všechny končí po dvou nebo třech zatáčkách procházkou. Navíc se mi nedaří pořádně se srovnat s letadlem - létal jsem s ním naposledy v květnu a řízení se od Iona přeci jen docela dost liší. Po chvíli toho nechávám a odcházím pomoci tátovi se záletem nového svahového stroje. To je odbyto poměrně rychle, protože první hod je krátký a při druhém se letadlo otočí a bez reakce na křidélka jde do země. Trhá se směrovka a špička mnohokrát otlučeného trupu to nevydrží a místech, kde už byla natržená, se trhá znovu.

Táta odchází balit a já zase mydlit svah. Tam se mezitím Tomáš chytil a tím pádem přesvědčil i oba další přítomné borce, že je čas "to tam mrsknout". Já mám jeden mizerný pokus a pak si mě všímá Tomáš a navádí mě tak, že se mi podaří nejen nastoupat, ale i nějaký čas tam vydržet. Odhaduji to tak na deset minut, ale na to jak se mi dneska daří je to vcelku úspěch. Pak už vcelku nic moc velkého nepředvedu, párkrát se ještě chytím, ale nikdy ne na víc než tři, čtyři osmičky. Tomáš se ještě snaží dostat na příhodnější část svahu tím, že hodí éro a jde dolů, aby na něj pořádně viděl, ale už je pozdě a tak balíme a jedeme domů.

Létání za barákem

(Lochkov) Na odpoledne jsme zvaní k přátelům, kteří před časem zakoupili Skylady a teď ji postupně rozbíjejí. Jirka navíc dostal model vrtulníku, tak jsme patřičně zvědaví. A nejvíc jsme zvědaví na plac za barákem, na kterém létají. Poté co dorazíme, si bereme všichni své stroje a vyrážíme do kopce. Po ujití necelých sto metrů (do slušného kopce) se ocitáme na louce o rozloze několika hektarů. Tak tohle bychom měli mít doma :) První jde do vzduchu otlučená Skylady. Letadlo je vcelku podmotorované, takže nastoupání je hlavně o strachu z přetažení. Marťan ji má ale docela v ruce, takže když se nastoupá, tak letí.

Pak nastupuje Jirka s vrtulníkem. Na takhle prťavý stroj musí být absolutní bezvětří, které v zásadě je, ale i tak to mašinu odfukuje. Dva skoky ale probíhají vcelku v pohodě a model létá víceméně tam, kam Jirka chce a po přistání s ním lze opět vzlétnout.




Nakonec létáme my - já klasicky s Ionem, táta s Lomikelem. Termika nic moc, takže lety jsou standardní, okolo pětadvaceti minut. Celé to končíme grilováním na zahradě, ke kterému nám - poměrně klasicky - prší.

Lavočka na třicet sekund a vybitý vysílač

(Osnice) Ráno ještě nabíjím oba dva packy do Iona a zkouším ze zoufalství vyosit motor u Lavočky nahoru, protože vyosení dolů nemělo efekt. Po příjezdu na plac v Osnici vytahuji nejdříve Lavočku a táta mi ji háže do vzduchu. Efekt vyosení v zásadě nula, letadlo jde nahoru jak zběsilé a tak se rozhoduji přistát a vyosení úplně zrušit. Na přistání jsem ale hodně dlouhý a nápad nahodit motor a udělat ještě jeden okruh se ukazuje jako fatální. Lavočka dělá hvězdu, křídla odpadávají - vypadá to strašidelně. Po ohledání havárie zjišťujeme, že se vlastně nic vážného nestalo. Jsou polámané přepážky z topolové překližky, nalomené křídlo a lehce natržený polystyrén okolo krytu baterií, ale není to nic, co by nešlo poměrně jednoduše opravit. Nicméně pro dnešek Lavočka dolétala.

Tím je další program jasný, táta si dává dohromady Skylina, já nejprve rozebírám Lavočku a pak montuji Iona. Táta už mezitím létá, nadává na mizernou termiku a po čtvrt hodině je dole. Já s Ionem jsem na tom lépe - přeci jen je mých sedm nastoupání proti tátovým znát. I termiku tu a tam chytím, ale vytočit ji od země se mi moc nedaří. Většinou z ní po pár kruzích vypadávám a celkem nalétám asi pětadvacet minut. Druhé lety probíhají podle obdobného schématu. Táta se v posledním stoupání chytá a poletuje déle, ale na dvacet minut to nestačí. Já mám výhodu delšího motorového chodu a rychlejších přeskoků. Nakonec se mi daří opakovaně kroužit prakticky ve sluníčku, které ovšem způsobně zastiňuje mrak. Idylka je po půl hodině přerušena protestujícím vysílačem. Baterie, o které jsem si myslel, že vydrží, se rozhodla, že takhle to dál nejde a je nutné nabíjet. Přistávám tedy s rezervou na jedno stoupání a zase o něco chytřejší - když má vysílač po zapnutí 9,8 V znamená, má šťávu tak na hodinu.

2 x 20 minut

(Mnichov) Tak jsem včera využil po dlouhé době jeden alespoň trochu letecký den. Bylo docela pěkně (minimálně na poměry posledních dnů), prakticky nefoukalo a letiště bylo dost mokré. Na place byli už tři lidé, kanály v pohodě, ale než jsem dal druhé baterky na nabíječku a Iona dohromady, přijel další a jako na potvoru měl jen osmdestátku. Tak jsem podruhé využil výhod syntézy na vysílači a přijímači a odstěhoval se na kanál 66.

Malinko jsem zaexperimentoval a posunul těžiště trochu dozadu - v prvním letu tak o tři milimetry v druhém o pět - a přišlo mi, že Ion reaguje lépe a víc se mu chce do zatáček, takže tohle nastavení budu od teď používat. Ani při jednom letu jsem nevyužil plné kapacity baterek, v prvním jsem přistál po lehce po dvou minutách motorového letu, v druhém to bylo dokonce méně než dvě minuty. Ono je létání proti obloze s potrhanými mraky a občasným nízkým sluncem poměrně náročné na oči. Ale pokaždé to dalo dvacet minut, takže buď to malinko nosilo nebo se posun těžiště dozadu projevil pozitivně i na klouzavosti.

Přistání víceméně v pohodě, poprvé jsem byl malinko nervózní, protže na druhém konci plochy létali dva borci s házedly F3K a přistání točili přese mě, ale vešli jsme se. Při druhém jsem si to malinko podělal, protože jsem si brzdy místo přidání stáhl, chybu jsem rychle napravil, ale tím pádem jsem nestih včas podrovnat a přistání bylo vcelku tvrdé. Nicméně Ion ho přestál bez ztráty kytičky, takže zas tak zle nebylo.

Pravidelná údržba

(Mnichov) Je vůbec možné poškodit model letadla, když je venku počasí, že by psa ven nevyhnal? Samozřejmě že je, jinak bych to sem nepsal. Včera jsem se rozhodl využít aktuálního počasí k drobné opravě Iona - už se mi zdálo, že by bylo vhodné olaminovat roh kabiny, který jsem kdysi po kraksně přelaminoval, ale jen slabě, takže znovu praskal. Nic fatálního, ale oprava na deset minut plus dalších dvacet na zatuhnutí lepidla.

Při té příležitosti jsem se rozhodl, že zároveň označím kabely křidélek barevnou smršťovačkou, aby se mi zase nestalo to, co před deseti dny. Smršťovačka bude plnit jednak funkci rozlišovací, druhak ochrannou. Na prodlužovací kabely k přijímači to šlo úplně krásně - ostatně je to vidět na obrázku vlevo. Zrada nastala při smršťování kabelů od křidélkových serv. Smrštila se nejen smršťovačka, ale i konektor, takže byl naprosto nepoužitelný. Když už byl na hadry jeden konektor, tak jsem zkusil i druhý, tentokrát opatněji. Výsledek byl o něco málo lepší, ale stále neuspokojivý - konektor číslo dvě v háji. Prohrabal jsem zásoby náhradních dílů a našel dva krátké kroucené kabely se servokonektorem (zřejmě pozůstatek od vyzbrojování Savexího Spita). Opatrně oddělit plastový domeček, ze zdeformovaných konektorů neméně opatrně vytahat vlastní konektory, zasunout zpátky - a Ion je opět použitelný. Na další pokus jsem si už netroufl (žádné další přebytky jsem už neměl) a ony kousky smršťovačky jsem jednoduše stáhnul na kabelech kus od konektorů. Sice to nevypadá tak hezky, ale mělo by to být funkční.

Lepení už byla rutina - i když pravda na dvakrát, protože jsem se ještě rozhodl olaminovat límec kabiny ve švu obou polovin trupu. Načaté to tam bylo léta, ale protože to nic nenese, nechával jsem to být. Tak teď jsem to konečně zalepil - asi půl roku poté, co jsem to obrousil na lepení.

Vedro a objížďka

(Mnichov) Na to že je neděle jsem se vyhrabal z pelechu podivuhodně brzo - tj. před devátou. Rovnou dávám nabíjet první pack a jdu se umýt, při snídani tam dám druhý a jen co mám umyté nádobí, tak je nabito. Do kufru dávám i nabíječku, kdybych se chtěl rozvinout a nabíjet i na place.

Zrada nastává po ujetí zhruba poloviny cesty na letiště, kdy ve směru, kterým chci jet stojí blikající policejní auto a za ním cedule "Umleitung" ukazující oběma směry (asi aby si člověk mohl vybrat). To je ovšem ze značení vše a já se musím dál řídit citem, protože mapu Mnichova s sebou pochopitelně nemám. Tím pádem se mi cesta protahuje asi na dvojnásobek a poznávám krásy mnichovského okolí. Proč si to jen nedokážu užít?

Na letišti jsem tím pádem místo lehce po desaté o půl jedenacté. Tam je akorát jeden borec s dvěmi vrtulníky, s kanály si nevadíme, nicméně můj respekt z mixéru je takový, že nejdříve vylétá baterky v obou strojích on a pak teprve jdu na start já. Taky je pravda, že jemu to netrvá nijak dlouho - než se vybalím a dám Iona dohromady, tak je s jedním hotov. Já si pak pokoukám na druhý a můžu na start.

Hned na co sklouzám po prvním nastoupaní, tak se mi podaří chytit bublinu a vytočit ji zase do stejné výšky, kam jsem se předtím dostal na motor. Možná i výš. Po zhruba jedenácti minutách letu jsem zase u země, nejdřív se mi zdá, že se mi celý ten kousek podaří zopakovat, ale po pár kruzích z bubliny vypadávám a musím nahoru na motor. Pak už se mi moc nedaří, termiku pokud chytám, tak jen ve velké výšce a tam už je Ion špatně vidět. Pár ťukanců těsně u země se mi využít nedaří, resp. je dostávám v tak malé výšce, že se už bojím točit.

Mezitím létá ještě druhý pilot - pro změnu s akrobatem. Startuje, když já se plácám někde po výšce a podobně i přistává, takže z jeho letu mám jenom zvukovou kulisu. Přistávám po osmadvaceti minutách se smíšenými pocity. Na to, jaké je počasí by se dalo létat lépe. Navíc jsem byl dlouhý na přistání. V té době doráží pilot číslo tři s větroněm F3B, kouká odkud vítr vane (v zásadě odevšad) a natahuje si naviják.

Já si dávám pauzu, koukám na mixéry, které se v mezidobí stihly nabít, a pak vezmu druhé baterky a jdu. Druhý let je víceméně mizérie - párkrát se mi podaří chytit ve velké výšce, ale nízko to prostě nedokážu vylítat. Tedy prozatím - ten úplně první let to dokazuje. Navíc než jsem odjel tak odstartoval borec své F3B (jak jinak než po větru) a létal dobře přes čtvrt hodiny. A to když jsem odjížděl, tak byl pořád ještě ve vzduchu - na jeden start z navijáku. Jinak můj druhý let - dvacet tři minut a přistání pro změnu krátké. Dneska nic moc, sice jsem v obou případech přistával na plochu, ale to je jediné pozitivum, které to mělo.

Když odjíždím tak přijíždějí další lidé, ale ja už na nabíjení nemám sílu. Slunce praží co může, minerálka v kufru je zteplalá a já se ani nenamazal.

O blbuvzdornosti (nebo spíš o blbech)

(Mnichov) Tak se mi podařila úžasná věc. Po práci jsem nabil baterky, do kufru přihodil i nabíječku a druhý pack s tím, že ho nabiju na place. Průser první - při cestě z úráce to vypadalo na horký a slunečný večer, po půlhodině nabíjení jsem vylezl z baráku a zjistil, že se od západu nasouvají prima dešťové mraky. Čert to vem, mraky jdou od západu, letiště je na východě. Než tam dorazí, vylétám alespoň ty nabité baterky.

Po příjezdu na letiště je opravdu jasné, že se nabíjet nebude. Tak honem, dát Iona dohromady a letět. Po zapnutí mi vyjedou klapky, což je trochu divné, ale dál to neřeším. Varování první. Při rutinní kontrole výchylek se mi zdá, že křidélka mají nějak divně omezený chod dolů. Servo? Ale dělají to obě, tak nic. Asi je to v pořádku. Varování druhé. Na start, motor odhoz - co se to děje? Ionovi se vůbec nechce nahoru, musím tahat (normálně na motor lehce tlačím) a to tak, že dost. Poté, co v mírné sinusoidě naberu asi padesát metrů výšky, vypínám motor, ale nelepší se to. Tahat musím pořád, trim nepomáhá (páku mám asi ve třetině a to trim skutečně nepomůže), tak jen opatrně vytratit výšku a přistát. Klapky použít nemůžu To se mi nakonec daří, přistávám sice po větru a dost daleko, ale vcelku hladce.

Když zkouším kormidla po přistání na zemi, všimnu si, že výškovka je pěkně potlačená. Přesně o kompenzaci klapek. Kruci, že by se stalo něco s rádiem? Serva takhle samy o sobě blbnout nemůžou, přijímač jakbysmet. A půl roku nová MX-22? To by mě hodně mrzelo. Se staženým zadkem jdu k autu. Rozebrat a domů. Tady nemá smysl řešit programování rádia. Odpojím baterky, sundám křídlo - já trubka připojil křidélka obráceně!

Od přijímače mám dva prodlužováky pro křidélka. Jeden je označený zelenou páskou (pravý, podle pozičních světel). Ovšem kabely od serv v křídlech už žádné označení nemají - tam prostě spoléhám na to, že se nespletu. A fungovalo to. Doteď... Největší podraz byl v tom, že všechno bylo víceméně v pořádku - hlavně smysl výchylek křidélek. Byl prohozený směr ovladače klapek (flaperonů), který jsem ovšem měl navíc u předchozího rádia obráceně a tak na svou paměť v tomhle směru moc nespoléhám. Pak tady bylo to omezení směrem dolů, které jsem úspěšně ignoroval, a mix klapky - výškovka, kterého jsem si pro změnu nevšiml vůbec.

Každopádně je program jasný - prohodit kabely, pořádně otestovat všechny výchylky a do vzduchu. Následných osmnáct minut létání je balzám. Ion zase chodí tak jak má a pohled na něj jak točí v malé výšce proti temnému dešťovému mraku je prostě nádherný. Přistání na plochu, jen pár metrů ode mne.

Závěr je překvapivě pozitivní - i přes tenhle lapsus jsem byl schopný dostat model bez poškození na zem (tohle se mi ze začátku sezóny nedařilo ani s modelem, který byl v pořádku) a všechny komponenty pracují bez chyby. Tedy až na tu mezi ušima. Pro příště aspoň vím, jak se prohození kabelů projevuje, a na co si dát pozor při předletové kontrole.

-- MARK --

(Mnichov) Sice je vedro až to bolí, ale po práci jsem bouchnul jedny baterky na nabíječ a jen co bylo nabito, tak jsem vyrazil na plac. Tam byli další dva lidi, které počasí neodradilo. Jeden z nich létal s piloňákem na čtyřstovku a byl to solidní hukot. Plechovka sice upravená, ale jela jak čert. Já létal vcelku standardně - něco málo přes dvacet minut a přistání víceméně v normě. Pak už zbývalo se jen sbalit a jet - patnáct kilometrů tam, patnáct zpátky, a to všechno jenom kvůli dvaceti minutám ve vzduchu. Ale stojí to za to, po tom všem čučení do monitoru.

Nepříliš letecká dovolená

Takže letní dovolená je za námi a navzdory ilustrační fotce moc létání nebylo. O to více horka, takže údolí Chrudimky nás vyloženě zachraňovalo. Jediný cyklistický výlet (ve středu) odnesla máma zkaženým žaludkem - a můžeme se jen dohadovat, jestli z horka nebo z jídla.

Za celou dovolenou jsme si zalétali jen dvakrát, ale vcelku to stálo za to. V pondělí jsem vzal nejdřív Lavočku. Odposledka jsem jí upravil vyosení motoru, ale nijak to znát nebylo - buď je to málo, nebo se projevil vliv svahu na kterém jsme létali a poměrně lehké éro svahovalo. I tak jsem létal osmičky po svahu asi čtrnáct minut, jenom jsem si musel dávat pozor, aby mi éro pořád nestoupalo. Přistání jsem mírně zvrzal. Přistával jsem po větru, Lavočku jsem "vydojil" a po prosednutí následovala hvězda. Škody veškeré žádné - jenom lehce otlačené konce křídel.

Pak jsme létali všichni tři - tj. já, táta a Mirek - s větroni. Já s Ionem, táta s Lomikelem a Mirek se svou dvoumetrovkou, ve které letos vyměnil feritového Paličku za střídavou Megu a hlavně přijimač Hitec (555?) za Schultze Alpha a z jankovatého letadla je najednou perfektní a spolehlivý větroň. Termika nic moc, člověk zkrátka večer nemůže chtít zázraky, a tak bylo jediným "zpestřením" přistání. Táta s Mirkem sedali po větru přímo do protisvahu, jedině já musel mít něco extra a sedal jsem s bočním větrem po vrstevnici a byl jsem dlouhý. Táta dal do Lomikela zpátky MZK Sextu (po opravě), ale jak se zdá blbne pořád. Sice méně, ale u přijímače to není optimální. Tím spíše, že "tupá" Futaba s jednoduchým směšováním funguje bez problémů.

Druhý den (v úterý) jsme ukecali Mirka, aby vzal foťák a vyfotil mi Iona. Nejdřív jsme tedy hodili všichni tři éra do vzduchu, chvíli létali společně a já přistál dřív, aby mi v baterkách zbylo něco málo šťávy na další asi dvě nastoupání kvůli focení. K tomu došlo když Mirek přistál a chopil se foťáku. Výsledekem je jedna fotka - vpravo je zmenšený originál a nahoře ořezaná verze na vodorovný formát. Škoda, že nevyšly letové fotky, ale Mirkovi zřejmě přeostřuje (nebo nedoostřuje) teleobjektiv. Jinak v úterý jsem už přistával jako ostatní do protisvahu a bylo to skutečně lepší. Kvůli horku jsme ten den létali jen na jedny baterky. A mělo být hůř... A taky bylo.

Update 17.8.2006: Mirek mi poslal pár dalších, sice méně vydařených fotke, ale u jedné jsem neodolal a po několika drobných úpravách je použitelná na web. Takže tady je - Ion na přistání.

Dežo ví

(Mnichov) Už mám trochu absťák a jen co přijedu z práce dávám baterky na nabíječku, v rychlosti si zajdu na nákup a jen co se vrátím je nabito a já beru Iona, onen nabitý pack, Mini Tornádo a jedu na plac. Ze začátku rutina - baterky do Iona, nalétat obvyklých osmnáct minut (kolem osmé večer je to už s termikou slabší). Přistání v mezích normy, ale chytil jsem si lehce křídlem a Ion se mi lehce pootočil. Ale nic fatálního.

Pak jsem tedy vytáhnul Mini Tornádo a přišlo to. Snažil jsem se létat na malém prostoru a nízko jako trénink na Lavočkina a Spita a docela to šlo. Jenom jsem si chtěl dát obraty, které jsem s Mini Tornádem už zaletěl - přemet a výkrut. Přemet jsem párkrát zvrzal a i když jsem ho nakonec zalétl, žádná velká sláva to nebyla. Pak přišel na řadu výkrut. Ani nevím proč jsem se rozhodl ho provést v poměrně malé výšce nad zemí, ale stalo se - tedy přesně totéž jako před léty v Úhelnici - obrácená korekce uprostřed obratu a Mini Tornádo naráží čumákem do země. Stejně jako tehdy to odnáší lože motoru, které se navíc vytrhává i s kusem EPP, a celé je to vylepšené o vrtuli zapíchlou v křídle. Ostatně více je na fotkách.

No, nic co by nešlo napravit trochou Purexu.

Tři svatí a jedna svatba

(4.7.2006, Osnice) V úterý dopoledne jsem v Praze, táta má volno, takže program je vcelku jasný - nabít a jít. Jako první jdu do vzduchu já s Lavočkinem, snažím se létat osmičky na omezeném prostoru, aby nedošlo ke stejnému průseru jako tehdy se Spitem. Když přistanu, tak pomalu nevěřím stopkám na vysílači - létal jsem přes čtvrt hodiny. Pak už následuje klasika - já létám s Ionem, táta se Skylinem, oba na dvoje baterky. Nijak zvlášť to nenosí, táta párkrát chytí termiku ve výšce, mně se jednou podaří vytočit bublinu z malé výšky v utažených kruzích, ale to je jen jeden případ z více než deseti nastoupání.

(5.7.2006, Koprník) V nohách máme pětasedmdesát kilometrů v Kokořínsku a okolí Bezdězu a je vcelku pozdě, ale bereme Iona a Lomikela vyrážíme na letiště. Tam není ani noha, tak si oba skočíme a mažeme domů. Táta přistával přesně v devět...

(6.7.2006, Koprník) Dnešek byl výrazně odpočinkovější, takže máme nabité oba packy a na letišti jsme dřív. Tam už pár lidí je a táta má trochu pech - jeho jednašedesátý kanál je obsazený a tak musí létat na střídačku. Tedy nemusel by, ale zase by musel měnit krystal. A pak že lenost je hybná síla pokroku. Já mám větší štěstí, osmdesátka je volná, jenom hned o kanál vedle (79) je maník s Logem 10. Na zemi zkoušíme jestli se navzájem neovliňujeme a vypadá to dobře a já jdu do vzduchu. S větroněm se držím trochu stranou a tak se ostatní letecký provoz odehrává převážně za mými zády. Když za sebou slyším poletovat ono Logo, tak nemám úplně nejlepší pocit - přece jen takový stroj vzbuzuje respekt a fakt, že ho nevidím, mi na klidu nepřidává. Ale všechno proběhne v pořádku a dokonce mám na přistání volnou dráhu a tak sedám tam. Táta přistává později (jeho Lomikel je o něco klouzavější éro než můj Ion) a sedá pro jistotu na pole vedle dráhy.

Pak chvilku okukujeme, vidím i druhý let Loga a pak jdu znovu do vzduchu, čímž kompletně přijdu o další modelářskou produkci. Akorát mi to opět vyjde na volnou a dráhu a tentokrát se mi i pomocí manipulace s klapkami (resp. flaperony) povede přistát k nohám. Po tolika letech... Táta na druhý let rezignuje a tak se loučíme a jedeme domů. Zítra se žení Hynek a tak budu mít odlišný program.

Takové normální polétání

(Mnichov) Sobota odpoledne, lehce pofukuje, ale co - půjde to a tak nabíjím a (jako již tradičně) kolem sedmé vyrážím. Na letišti jsem před půl osmou, fouká východ a není tam ani noha. Je to tím větrem nebo fotbalem? Každopádně to s ohledem na pozdější hodinu neřeším, cpu do Iona první baterky a jde se na věc. Termika není prakticky žádná, což se ostatně dalo čekat, je večer, akorát po frontě, a do toho ten vítr. Na druhou stranu vůbec není vedro a na obloze je vymeteno. Počet nastoupání nevím, jedno trvá tak dvacet sekund, první o něco déle - takže někam k devíti - a létám osmnáct minut. Na RCEN bych s tím neměl šanci. O to ale nejde, hlavně že se mi daří přistát víceméně tam kam chci, na vysekanou přistávací plochu, zhruba pět metrů ode mne. Jenom by to příště mohlo být o něco jemnější.

Druhý let je zhruba o půl minuty kratší, jinak v zásadě to samé, včetně přistání. Teď to bylo hladší, jenom jsem si lehounce štrejchnul levým křídlem, takže se mi Ion při přistání pootočil. O celých patnáct stupňů. Když si vezmu, že ještě na jaře byl úspěch, že jsem letadlo po dosednutí viděl a dalo se s ním opět vzlétnout... Člověk na sebe musí být přísný.

Mini Tornádo po letech

(Mnichov) S ohledem na předpověď jsem jel do práce autem s tím, že vypadnu dřív, dojedu domů nabiju a pojedu létat. Ovšem ve čtyři přišla parádní bouřka a následně jsem tam vykysal do šesti. Létání jsem tím pádem odpískal a naházel prádlo do pračky, abych ten čas alespoň nějak využil. Jenomže pak začal červíček pochybností hlodat a nakonec, jen co se vypralo prádlo, jedu s Mini Tornádem na letiště. Tam jsou jenom nějací dva borci s letadélky typu X-twin - prakticky hračky poháněné dvěma motory a ovládané plynem a rozdílným chodem motorů. Já hážu do vzduchu Mini Tornádo a zkouším ho trimovat, ale pořád mi utíká doleva a musím kontrovat. Nakonec přistávám, narvu trim poměrně dost doprava a pak už to jde. Sice dotrimovávám dál, ale nakonec se mi daří. Vzpomínám na Lavočku a Spita a létám osmičky na co nejmenším prostoru. Po necelé čtvrthodině přistávám a koukám jak borýši bojují s jejich mikrohoubami. Pak zkouším ještě jeden let, ale netrvá to ani dvě minuty a sedám, protože motor už netáhne. Tak nevím, se sedmistovkami mikrotužkami jsem létal dvacet minut. Zase je pravda, že baterky v Mini Tornádu jsem nabíjel v 4. května a ještě jsem s ním laboroval. (Do baterek jsem následně dostal vcelku slušných 1039 mAh.)

Rušný letový provoz

(Mnichov) V neděli dorážím kolem čtvrté a na ploše je přeci jen více lidí. Taky mají klubovou slezinu. Nicméně s kanály není velký problém a moje osmdesátka je dokoce volná a člověk si může i vybrat dobu, kdy není ve vzduchu velký nával. Úžasná věc jsou větroně F3B - na levé (východní) straně jsou natahané navijáky a start takového modelu je zážitek. Já letím dvakrát s Ionem, jednou se mi podaří chytit termiku, takže let je těsně přes půl hodiny, druhý je klasika - dvacet minut. Ani jedno přistání není na plochu, ale v obou případech moc nechybělo (v tom druhém asi metr). Musím se naučit řídit sestup klapkami - od toho tam ostatně jsou.

Německo-Švédsko 2:0

(Mnichov) Je děsivý vedro a tak váhám jestli vůbec vylézat z baráku. Nakonec mi to nedá a někdy po půl šesté se dám do nabíjení. S tím skončím ve třičtvrtě na sedm, hodím do auta Iona a Mini Tornádo a jedu na letiště. Cestu mi zpestřují rozradostnění němečtí fanoušci, jejichž výběr právě porazil Švédsko. Na letišti je jen pár lidí - kombinace fotbalu a vražedného vedra udělala své. Ani není "vyvěšen" seznam kanálů, ale jsme čtyři a z toho jeden létá na čtyřiceti megaherzích, takže není problém. Dávám dva lety s Ionem (zhruba dvacet minut každý) a na to, že se přistává přes sluníčko, tak ani přistání nejsou nijak hrozná. Podruhé jsem se dokonce strefil na vysekanou přistávací plochu. Akorát na Mini Tornádo nedošlo - bylo už přeci jen trochu pozdě.

Lavočkin - nálezy

(Osnice) V sobotu je jednak táta v práci a druhak hnusně, takže jsem opravoval Lavočku. V neděli dopoledne jsme opět na place. Prioritou je Lavočka a do vzduchu jde jako první. Všecho šestkrát zkontrolovat a jde se na věc. Po pár zhoupnutích překvapivě letí... Čím to tak asi mohlo být? Nevím, každopádně si dávám pozor aby mi neuletěla jako tenkrát Spit a létám (resp se o to snažím) osmičky před sebou. Jde dost nahoru za plynem - nejspíš bude pořeba potlačit motor. Po deseti minutách toho mám dost a přistávám. Poměrně daleko, zato hladce. Pak už jen jeden let s Ionem a táta s Lomikelem a jedeme domů.

Máme pech na MZK?

(Osnice) Lavočka ještě není opravená a tak létáme jen s větroni. Lomikel létá s vypůjčeným přijímačem jak z praku, což jenom potvrzuje, že na MZK máme nějak smůlu. Škoda. V lovení termiky jsem o něco úspěšnější než ve čtvrtek a jeden let prodlužuju ma půl hodiny. Stejně nic moc. Tátovy modely jsou zkrátka na termické poletování lepší.

Lavočkin - ztráty

(Osnice) Další čtvrteční svátek (bohužel na dlouhou dobu poslední), takže si beru v pátek dovolenou a jedu domo Prahy už ve středu večer. Táta má taky volno, jde až v pátek večer do služby, takže ve čtvrtek dopoledne jsme v na louce Osnici. Louka je krásně posekaná, jenom na ní jsou v pravidelných rozestupech naskládaná kola s posekanou trávou. Na přistávání prima. Máme s sebou plnou výbavu - táta Skylina a Lomikela, já Iona a Lavočku. Máme dost času a tak létáme na střídačku s větroni. Táta zkouší jinou vrtuli na Skylina a do Lomikela namontova Phasora 15/4 - jeho první stříďák. S Lomikelem trochu laboruje, MZK Sexta občas padá do holdu a nemáme tušení proč. Dělá to nezávisle na motoru, dělala to i s předchozím pohonem - VM 20xx, tam to táta připisoval rušení od uhlíků, ale že by rušil i úplně jiný pohon? Lehce nad tím filosofujeme a končíme u toho, že ještě vyzkoušíme nahradit Sextu mojí Futabou 147. Stejně jí momentálně nepoužívám, tak co.
Pak přichází zlatý hřeb dne - Lavočka. Všechno překontrolovat a jde se do vzduchu. Odhoz je mizerný, ale daří se mi ho vybrat. Jenomže tím to nekončí, letadlo letí jak janek a vůbec se mi ho nedaří dostat do rozumného letu a pomalu se vzdaluje. Vcelku to nechápu, v Nasavrkách přece letělo vcelku způsobně. Nakonec vypínám motor a "přistávám" více než sto metrů od sebe do pole. Poslední chvíle před dosednutím nevidím a tak jsem mám (oprávněné) obavy co na místě přistání najdu. Obavy se vcelku potrvdily - vytržený motor, polámané přepážky. Když jsem ot ovšem začal zkoušet doma, tak se ukázalo (jako obvykle), že to není tak hrozné. Přepážka baterií se přetáhne jedničkou překližkou, vrchní vrstva motorové přepážky se nahradí leteckou dvojkou. (Originál motorová přepážka je slepená ze dvou vrstev topolové trojky.) Jediná neopravitelná škoda jsou malinko naražené akumulátory, které narazily na vypínač regulátoru. Ten se následně vylomil a rozlámal hlavní desku v trupu. Poučení pro příště - batreky musí mít co možná nejsnazší ústupovou cestu.

-- MARK --

(Mnichov) Po větrném víkendu jsem se vyhrabal po práci na letiště a dvakrát si skočil s Ionem. Bylo tam pár lidí, ale když jsem o půl deváté odjížděl, tak už zbývali jen dva skalní, kteří ještě nabíjeli. Docela jsem litoval, že jsem si nevzal Mini Tornádo, protže vítr se o půl osmé uklidnil a šlo by ho bývalo zalétnout.

Větroně za větru

(Osnice) Pondělní dopoledne máme volné a tak vyrážíme do Osnice. Počasí je studené a větrné, ale ze sobotního svahování jsme poněkud otrlejší a tak dávám dohromady Iona (samozřejmě s desetičlánkem) a jdu do vzduchu. Ion s větrem žádné problémy nemá, tudíž jediným problémem je psychický blok pilota. Pak jde do vzduchu táta se Skylinem, pro změnu naloženým osmičlánkem z Iona. Skyline stoupá opravdu pěkně (aby ne, jediná změna je právě výměna sedmičlánku za osmičlánek, vrtule zůstala původní) a přidaných padesát gramů letoun o rozpětí dva a půl metru hravě snese. Poté, co do Iona dám druhé baterky zjišťuji, že napětí vysílače šlo dost dolů a další let už by byl na hraně. (Co na hraně, za hranou - při následném domácím testu netrvalo ani deset minut než začal ječet alarm vysílače.) Takže jenom jeden let, ale i tak to bylo pěkné. A byla přeci jen pořádná zima, takže nemohu tvrdit, že jsem se na druhý let kdovíjak těšil...

Létáme na svahu

(Křepenice / Nažlovice) Počasí je tohoto jara velmi větrné a zálet Lavočkina se tím pádem stále odkládá. Zato ideální počasí na svahové létání a tak v poledne s tátou a jeho kamarádem Tomášem vyrážíme směrem k Sedlčanům. Cílem je svah nad obcí Osečany, orientovaný na severozápad (podle předpovědi). Na místě zjišťujeme, že svah je pěkný na západ až severozápad, ovšem vítr jaksi nekonzultoval předpověď a fouká škodolibě od severu, resp. spíš od severovýchodu a tak nás Tomáš naviguje o pár kilometrů dál na jih od vsí Křepenice a Nažlovice, kde je svah pro změnu na severovýchod až východ.

Po příjezdu máme s tátou pocit, že na nás fouká až moc, ale Tomáš se nenechává ničím odradit a dává dohromady svoje ASW. Jen co přistane, začne nás provokovat. Jako první se nechá táta a když vidím, že to jde, tak nakonec i já. Dám dohromady tátův starý větroň, naprogramuji vysílač (i když - jaké programování pro větroň ovládaný směrovkou a výškovkou) a jdu do vzduchu. Letadlo je opravdu hodné a svah poskytuje opravdu hodně místa k přistání, takže mi nic nebrání si to opravdu užít. Dám dva kratší lety (cca. šest a osm minut) a pak jde opět do vzduchu Tomáš. Jenože při odhozu mu podjedou nohy, sekne sebou a - což je nejhorší - mu vypadne anténa vysílače z kloubu. Neřiditelné éro udělá oblouk a "přistane" na špičku asi tak padesát metrů od nás. Škody na letadle nejsou nijak dramatické - lehce křáplý trup (Ion na tom byl hůř) a pocuchané upevnění kabiny. Největším průserem tak zůstává vysílač, protože nemáme tušení jak anténu vrátit zpátky, jemné násilí nezabírá a na hrubé nemáme odvahu. A odepsat na anténu MC-17 je poměrně nepříjemné...

Tomáš odchází k autu sbalit letadlo, já chvíli váháma, ale pak si nechám od táty hodit letadlo a letím. Chvíli vodím větroně v termice a když z ní po nějakých deseti minutách (dílem záměrně) vypadnu a jdu na přistání po vrstevnici, letadlo přeletí svah a skončí ve větší výšce než před začátkem přistávacího manévru. Přistání je zapomenuto, letí se dál a nakonec je to krásný let na pětadvacet minut. Bereme to jako tečku, protože Tomáš stejně nemá s čím létat, vítr se stáčí v duchu původní předpovědi po svahu a tak vyrážíme domů. Večer ještě volá Tomáš tátovi, že vysílač rozebral a anténu v pohodě namontoval zpátky. Takže konec dobrý, všechno dobré.

Deset je víc než osm

(Osnice) Sice přes den neuvěřitleně fičelo, ale nakonec jsme se k večeru odhodlali. Po asi hodině čekání na place se vítr uklidnil natolik, že jsme hodili éra do vzduchu. Do Iona jsem rovnou vrazil deset článků (do větrného počasí je potřeba zátěž), vrtuli prohodil za Aeronautku 10x8, která mi zbyla z pokusů s Quatrem a šel jsem do vzduchu. S desetičlánkem léta Ion skutečně lépe a rozhodnutí je jednoznačné - přezbrojit. (Kdo má pořád přehazovat vrtule.)

Díky počasí, pokročilejší hodině a s ohledem na to, aby se do vzduchu dostal i táta, jsem dal "jen" tři nastoupání - cca. minutu a půl motorového letu. Z baterek jsem doma vybil kolem 800mAh, takže stačí s rezervou na dvě a půl minuty motoru. Jenom ta přistání! Byl jsem tak dlouhý, že jsem přistál až v poli za loukou, na kterou normálně přistáváme. A že je velká... Škody jsou už klasické - odpadla pouze přepážka baterií. Takže se vlastně nic nestalo.

-- MARK --

(Osnice) Tři starty s Ionem na dvoje baterky, jedno z přistání jako obvykle poměrně tvrdé, nicméně jediná škoda je odrovnaný šroub, kterým je připevněno křídlo. V porovnání s nedávnou minulostí je to úspěch.

Lavočkin letí!

(Nasavrky) Za mírného mrholení Lavočkin poprvé letěl. Bylo potřeba dost trimovat (potlačit) výškovku a letadlo se ukázalo jako neskutečně ostré na kormidla. První problém je doufám vyřešený přetrimováním během letu, na druhý jsem nasadil expa na vysílači a uvidíme. Let trval asi jen minutu a půl, z toho necelá polovina na motor - částečně kvůli počasí, částečně kvůli zmiňovaným problémům.

Nikdy není tak zle...

...aby nemohlo být hůř. Takže škody nejsou až tak tragické - kolík v křídle je celý, jenom nebyl pořádně přilepený a držel prakticky jen na polystrenu, což nemohlo stačit. Dobré je to, že by jej mělo stačit pořádně přilepit - tentokrát ne Purexem, ale epoxidem. (Na druhém obrázku je vidět, že na konci kolíku, který má být uchycen v překližkovém "nosníku" v křídle, není skoro žádné lepidlo.)










I nabouraný trup půjde reltivně slušně opravit - velké praskliny přelaminuji a malé proliji vteřiňákem. Přilepím přepážku baterií (což je pro mě vlastně rutinní záležitost :-) a Ion může znovu do vzduchu.

Naučím se někdy přistávat?

(Mnichov) Takže poté, co jsem s Ionem praštil o Velikonocích (viz. předchozí příspěvek), jsem jej nejdřív provizorně opravil vteřiňákem a následně jsem i přelaminoval dvě nejhorší místa tenkou tkaninou. Bohužel jsem jednu prasklinu vynechal, a to se mi vymstilo.

S opraveným érem jsem se vydal na letiště v Mnichově, které jsem si obhlédl už loni. Několik nových věcí - baterky nabité Ultramatem 10 místo obvyklého Orbita, nové rádio a neznámé letiště (plus moje mizerná němčina) - způsobily, že jsem byl nervóznější než obvykle. Ale domluvil jsem se na kanálech, otestoval (prakticky poprvé) volbu kanálu přes syntézu, počkal až se trochu uvolní prostor a vyrazil do vzduchu. První nastoupání docela šlo, musel jsem jenom lehce trimovat směr (projevilo se přeprogramování do nového vysílače), ale po zapnutí plynu pro druhé nastoupání se motor po pár vteřinách vypnul. Přičítal jsem to baterkám nabíjeným několik dnů předem a použitým při programování, navíc nabíjené polovičním proudem než obvykle. Přistání bylo proto klasický nouzák po výpadku motoru - pěkně daleko a s hvězdou jako bonbónkem.

Pro éro jsem šel s obavami, ale nestalo se v zásadě nic. Motor běžel, takže jsem se rozhodl letět znovu. Při druhém letu jsem nastoupal asi třikrát bez problémů s motorem. (Co se dělo předtím je mi záhadou.) Jenom to přistání! Myslel jsem si, že budu dlouhý, takže přistání s klapkami, ale ve finále jsem byl krátký a přistál za takovou mírnou teréní vlnku. Přistání vypadalo lépe než to první, a tak jsem šel pro Iona vcelku bez obav. A to byla chyba...

Na obrázcích je vidět prasklý trup zhruba v polovině kabiny - v místě, které jsem nepřelaminoval, protože se mi zdálo pevné. (Prasklina na prvním obrázku vpravo je stará - "velikonoční".) Druhá prasklina je na druhém obrázku vpravo nahoře - už tam byla od velikonoc, tak teď je větší. Další škoda je nalomený (ulomený?) kolík uchycení křídla.

Co k tomu dodat? Snad jen, že by ta série snad už mohla skončit. A nebo, že ten den byl tak trochu zakletý - ještě jsem ani Iona nerozebral a jiný pilot zrušil Logo 10 - na shořelý regulátor...

První let v sezóně a hned kraksna

(Koprník u Kněžmostu) Tak jsem vyvezl opraveného Iona do Bakova a při druhém letu jsem s ním praštil... Výsledkem je popraskaný trup. Obzvlášť mě irituje fakt, že k tomu vlastně nemuselo dojít. Moje FX-14 má zajímavý bug - varování, že je ovladač plynu ve špatné poloze se nějakým stylem projevuje u mixu klapky (flaperony) - výškovka. Abych tohle varování potlačil (vysílač totiž po zapnutí ječí a není k utišení) hodli jsem mix na vypínač - pak stačilo vypnout a zapnout a byl pokoj. Tady pokoj byl hned po zapnutí - jenom kdybych zapnul i ten nešťastný mix...

Na cestě do práce